Final Experiment po 8 měsících: Slunce nezapadlo a víra v plochou Zemi se zhroutila

Uběhlo už téměř osm měsíců od chvíle, kdy se skupina známých plochozemců a vědců vydala do srdce Antarktidy, aby jednou provždy rozřešila spor o tvar Země. Výprava měla název Final Experiment. Cílem bylo ověřit, co věda považuje za samozřejmost. Že během antarktického léta Slunce na jižní polokouli nezapadá. Že opravdu opisuje kruh nad obzorem a mizí jen na pár minut – nebo vůbec.

Tento jev, známý jako polární den, je pravidelnou součástí života v polárních oblastech a jeho vysvětlení vychází z naklonění zemské osy a kulovitého tvaru planety. Věda má jasno. Ale ne každý s tím souhlasí. Někteří lidé to dlouhodobě odmítají. Pro komunitu, která věří v plochou Zemi, je polární den problém. Jejich model si s tím neporadí, nedokáže ho vysvětlit. Ani teoreticky.

Pro mnoho lidí šlo o podivný výlet za potvrzením něčeho, co je z vědeckého hlediska zcela jasné a ověřené tisíci pozorováními, výpočty i satelitními snímky. Ale pro skupinu, která věří, že Země je plochý disk obklopený ledovou stěnou, šlo o zásadní moment.

Poprvé měli možnost sami se přesvědčit, jak se Slunce skutečně chová nad nejjižnějším bodem planety – a zda jim jejich dosavadní přesvědčení obstojí ve světle přímého pozorování. V očích zastánců ploché Země to byl klíčový test, moment pravdy, který mohl jejich víru buď potvrdit, nebo zcela zpochybnit.

Výprava za horizont vlastní víry

Za celou expedicí stál pastor Will Duffy z Colorada. Společně s ním se do Antarktidy vydala čtveřice zastánců teorie ploché Země i stejně početná skupina tzv. „globe Earthers“. Mezi nimi i Jeran Campanella – youtuber a dlouholetý propagátor modelu Země jako plochého disku. Celý průběh výpravy byl přenášen živě přes síť Starlink. Tím se organizátoři snažili eliminovat jakákoli podezření z podvodu či manipulace.

A pak přišel očekávaný moment. Slunce nezapadlo. Celých 24 hodin se drželo nad horizontem, pomalu opisovalo kruh po obloze a potvrzovalo jev známý jako polární den. Nešlo o optickou iluzi, záznamy byly jasné. Pro konspirační komunitu to však byla nepříjemná komplikace.

Campanella, který roky tvrdil, že něco takového není možné, tentokrát v přímém přenosu přiznal: „Upřímně jsem věřil, že žádné 24hodinové slunce neexistuje. Teď vím, že existuje.“ Jeho slova rychle obletěla internet a vyvolala rozruch nejen mezi jeho sledujícími, ale i mezi skeptiky.

Změnilo se něco?

Navzdory tomu, že účastníci výpravy potvrdili to, co věda hlásá už desítky let, nezměnili všichni svůj názor. Polární den sice uznali jako reálný jev, ale mnozí odmítli přijmout, že jde o důkaz kulatosti Země. Austin Whitsitt například tvrdil, že existují i jiné modely, které by mohly nezapadající Slunce vysvětlit – třeba specifickým lomem světla nebo konstrukcí atmosférické kopule.

Výprava tak skončila rozporem mezi fakty a vírou. Slunce nezapadlo, záběry běžely živě, a přesto zůstala přesvědčení některých účastníků nezměněná. Ukázalo se, že ani přímý důkaz nemusí stačit, pokud je postoj založený spíš na nedůvěře než na argumentech.

Když fakta nestačí

S odstupem osmi měsíců je jasné, že Final Experiment byl víc než jen exkurzí za polární kruh. Byl pokusem vyvolat skutečný střet mezi důkazem a vírou. A i když nedokázal zastavit koloběh konspirací, ukázal jednu věc: že i ti, kteří se staví proti vědě, mohou v určitou chvíli připustit omyl – byť jen dílčí.

Campanella už dnes nepopírá existenci polárního dne. A i když dál nerozšiřuje vědecký výklad kulovité Země, jeho přiznání zůstává silným momentem ve světě, kde jsou přehodnocení názorů vzácná. Final Experiment tak nepřinesl definitivní odpověď, ale možná otevřel dveře pochybnosti. A právě ta bývá prvním krokem ke skutečnému poznání.