MiG-31 v číslech: Ruský nosič Kinžalu mizí rychleji, než se čekalo

MiG-31. Stroj, který už na první pohled vzbuzuje respekt. Je obrovský, hlučný, rychlý – a když se objeví na obloze, není to jen tak. Působí jako stíhací dinosaurus, který se omylem zatoulal do 21. století. Ale pozor, není to žádný vyřazený kousek pro letecká muzea. Tahle masivní stíhačka je pořád ve službě. A i po tolika letech si drží své pevné místo v ruské protivzdušné obraně.

Stíhačka MiG-31 vznikla ještě za Sovětského svazu, v době, kdy byla studená válka v plném proudu a obě supervelmoci závodily o každé technologické prvenství. A přesto, že od té doby uplynula celá věčnost – minimálně v leteckých měřítkách – MiG-31 se pořád drží ve hře. Možná ne díky eleganci, ale rozhodně kvůli svým schopnostem. Je rychlý a výkonný. A když dostane modernizaci, umí to, co některé novější stroje teprve slibují.

Jenže právě tady přichází jedna otázka, která pořád visí ve vzduchu: kolik těchhle kolosů vlastně Rusko ještě má? Oficiální čísla jsou jedna věc. Skutečnost druhá. A když se do toho zamotají modernizace, ztráty v boji nebo technické poruchy, přestává být jednoduché se v tom vyznat. Tak co? Dočkáme se někdy jasné odpovědi?

Čím víc čísel, tím víc otazníků

Kdybyste hledali jednu přesnou odpověď, nejspíš byste se nedočkali. Podle výroční zprávy World Air Forces 2023 jich má Rusko 129. Jenže ukrajinský Defence Express v létě 2024 uváděl trochu jiný rozsah – prý 132 až 142 kusů. Tak kde je pravda? Záleží, co do těch čísel počítáte. Jsou v tom jen plně funkční letouny? I ty rozebrané v hangáru? A co modernizované verze nebo kusy určené námořnictvu?

Když si to rozebereme podrobněji, vypadá rozdělení flotily zhruba takhle: 88 letounů MiG-31BM – to je modernizovaná verze se silnějším radarem a schopností sledovat až 24 cílů najednou. Tato varianta dnes tvoří základ celé aktivní sestavy.

Pak je tu 24 strojů MiG-31K – speciálně upravené právě pro přepravu a odpal hypersonické střely Kinžal. Tyhle letouny nejsou běžné stíhačky, spíš létající platformy pro strategické zbraně.

A nakonec přibližně 30 MiGů, které patří námořnímu letectvu. Jejich nasazení bývá méně vidět, ale pořád hrají roli – třeba při ochraně pobřeží nebo klíčových námořních oblastí. To všechno podle údajů z publikace Military Balance 2024.

Ale nezapomínejme – to jsou jen čísla na papíře. Neříkají nic o technickém stavu letounů, jejich dostupnosti, ani o tom, kolik z nich skončilo zničených nebo nepojízdných během války.

Na papíře veterán, ve vzduchu stále hrozba

MiG-31 možná pochází z éry studené války, ale rozhodně to není jen muzeální kousek. Naopak – pořád má co říct. O MiG-31 se začalo mluvit už v polovině sedmdesátých let. Tehdy měl navázat na MiG-25, který tehdy létal rychleji než většina raket a dělal dojem skoro všude, kde se objevil. Jenže MiG-31 měl být víc než jen pokračovatel. Měl nabídnout něco, co do té doby žádný jiný sovětský stíhač nezvládl – a přesně to taky udělal. A to byla velká změna.

Dokázal totiž zaměřit cíl i pod úrovní horizontu. Jinými slovy – už se nemusel jen dívat „nahoru“ na vysoko letící hrozby. Konečně zvládl i ty nízko letící, které dřív snadno proklouzly. A to byla ve své době opravdu velká věc. Jinými slovy – konečně se dalo „vidět dolů“ a „střílet dolů“.

To se hodilo hlavně proti nízko letícím cílům, jako jsou střely s plochou dráhou letu. A s modernizacemi přišla další vylepšení – verze BM s novými systémy, silnější výzbrojí a zlepšenou elektronikou. A pak taky varianta K, která dnes funguje jako nosič pro jednu z nejsledovanějších ruských zbraní – střelu Kinžal.

Kinžal jako eso v rukávu?

MiG-31K se měl stát ruským trumfem. Hypersonická střela Kinžal, dosah přes 1000 kilometrů, rychlost přesahující Mach 10. Jenže realita na bojišti bývá tvrdší. Podle ukrajinských zdrojů byly některé tyto střely sestřeleny. Jiné údajně nedoletěly na cíl.

A některé MiGy – včetně těch s Kinžalem – měly technické problémy, nebo rovnou spadly.
To pak zvedá další otázky. Jsou ta oficiální čísla vůbec relevantní? K čemu je, že je letoun vedený jako aktivní, když roky neletěl, čeká na díly, nebo je už dávno odepsaný?

Propaganda versus realita

Ruské velení má samozřejmě zájem, aby všechno působilo silně. Ukázat světu, že jejich letectvo je moderní, vybavené, neporazitelné. Ale když se podíváme hlouběji, vidíme spíš mozaiku plnou prasklin.

MiG-31 je náročný na údržbu a provoz je drahý. A v době, kdy zbrojní průmysl pracuje na plné obrátky kvůli válce, není jisté, jestli se najde dost techniků, náhradních dílů a času na udržování celé flotily ve vzduchu. Takže co to znamená? Že z oněch 130 nebo 140 strojů může být reálně schopných bojového nasazení klidně polovina. A možná ani to ne.

Dobrý stroj, ale jen když létá

Na jednu věc ale nesmíme zapomínat – MiG-31 pořád patří k tomu nejrychlejšímu, co kdy létalo v ruských barvách. Je schopný dosáhnout Mach 2,8. Má obrovský dolet. Nese těžké zbraně. A když je ve formě, není radno ho podceňovat. Ale právě to „když“ je klíčové. Protože žádná letka nefunguje jen na papíře. Potřebujete náhradní díly, moderní software, vycvičené piloty, čas na údržbu.

A pokud tyto věci chybí, zůstává z letadla jen těžký kovový stín minulosti. MiG-31 tedy pořád děsí, ale taky klame. A zatímco čísla na stránkách vojenských statistik vypadají působivě, realita ve skladech a na letištích může být úplně jiná.