Ponorky už nejsou bezbranné: Střela IDAS odstartuje pod vodou a zasáhne vrtulník

Představte si situaci, kdy jste hluboko pod hladinou moře, kde nepronikne ani paprsek světla a kde sedí posádka ponorky v napjatém tichu. Všichni vnímají jen monotónní hučení strojů a občasné pípnutí sonarů, které se nese kovovým trupem. Každý zvuk může znamenat hrozbu. Nad nimi, desítky metrů výš, pomalu krouží vrtulník. Je vybavený senzory, radary a torpédy – v podstatě smrtící zbraň navržená k jedinému cíli: najít a zničit je.

Posádka si to dobře uvědomuje. Vědí, že stačí jediný neopatrný pohyb, slabý šum, a budou odhaleni. A tehdy už moc šancí nezbývá. Každý sedí na svém místě, čeká a poslouchá, jestli se predátor nad hlavou nepřiblíží. Atmosféra by se dala krájet.

A pak přijde ten okamžik překvapení: z torpédometu vyrazí střela, prorazí vodní hladinu a vystřelí vzhůru k obloze. Vrtulník, který měl být pánem situace, je najednou zaskočen. Lovec se během pár vteřin mění v kořist.

Můžete si představit, jaké to musí být – pro posádku úleva, pro nepřítele šok. Ještě před chvílí měl úplnou převahu, a teď čelí útoku, který nečekal. Není to přesně ten moment, kdy si uvědomíte, že pravidla hry na moři i na obloze se začínají měnit?

Tajemství rakety odpálené pod vodou

Možná to působí jako scéna z akčního filmu, ale přesně takto funguje systém IDAS. Němci na něm pracují už víc než deset let. Ponorka se při jeho použití nemusí ukázat ani centimetr nad hladinu. Žádný periskop, žádná anténa, žádný okamžik, kdy by na sebe upozornila. Jen si představte tu výhodu: nepřítel nad vámi netuší vůbec nic, a přitom už je zaměřený.

Je to tak trochu jako hrát šachy ve tmě a mít přitom přehled o každém tahu soupeře, zatímco on o vás neví zhola nic. Jen tiché odpálení střely z hlubin. Ta se díky vláknu z optického kabelu propojí s operátorem v ponorce, který ji může doslova řídit, jako kdyby měl vlastní oči v obloze. Proč je to tak důležité? Stačí se podívat do historie. Už v první světové válce byly ponorky často ničeny právě letadly a vzducholoděmi. Tehdy se ještě většinu času plavily po hladině, takže byly snadným cílem.

A když se ve druhé světové válce začaly více potápět, letadla je dál ohrožovala, protože se musely pravidelně vynořovat, doplňovat vzduch a nabíjet baterie. Protiletadlové kanóny, kterými byly vybavené, dokázaly odradit jen méně odhodlané protivníky. Ale vždy platilo jedno – kdo musel vystoupit na hladinu, riskoval odhalení a smrt.

Od improvizací k revoluci

Zajímavé je, že se hledaly různé improvizace. V 70. letech Britové testovali možnost, aby posádky ponorek odpalovaly přenosné střely Blowpipe. Vypadalo to efektně: námořník vynořený na palubě, s ramenem na odpalovači. Ale realita byla jiná – bylo to nebezpečné, nepřesné a hlavně to ponorku zbytečně odhalovalo. Fungovalo to spíš jako nouzové řešení než skutečná obrana. A právě tady přichází na scénu IDAS.

Tento systém je vymyšlený od základů jinak. Ponorka zůstává celou dobu ponořená. Střela se odpaluje z klasického torpédometu, takže není potřeba žádná složitá úprava konstrukce. Operátor ji navádí podle obrazu z kamery, dokud nenajde svůj cíl. V praxi to znamená, že vrtulníky vybavené sonary a torpédy, které byly pro ponorky postrachem, už nebudou mít stoprocentní jistotu. Najednou se mohou samy ocitnout pod palbou.

Budoucnost pod hladinou i na obloze

Zní to skoro až neuvěřitelně, že? A přitom první testy už proběhly. V roce 2016 norská ponorka HNoMS Uredd poprvé odpálila střelu IDAS přímo z hlubin. O tři roky později přišla z Německa oficiální poptávka po dokončení celého projektu. Ale realita vývoje je pomalejší, než se čekalo. Původní plány zněly optimisticky – kolem roku 2014 už měl být systém připravený k ostrému nasazení. Jenže realita bývá často jiná.

Vývoj se táhl, přicházely nové zkoušky, úpravy a odklady. A tak dnes slyšíme spíš o termínech někde mezi roky 2030 a 2040. To je pořádný skok, že? Ale upřímně, u převratných technologií to není nic neobvyklého. Většinou se ukáže, že cesta od nápadu k funkčnímu řešení je delší, složitější a plná překážek, než si inženýři na začátku dokážou představit. A co to znamená do budoucna? Ponorky se pomalu mění z jednostranných lovců lodí na mnohem univerzálnější zbraně.

Nejde jen o to ničit nákladní lodě nebo torpédovat nepřátelská plavidla. Díky IDAS získávají možnost bránit se proti hrozbě z oblohy. A nejen to – střela má být podle plánů schopná zasáhnout i cíle na zemi. Je to fascinující posun. V okamžiku, kdy se spojí ticho hlubin s technologií, která dokáže natáhnout ruku k nebi, se mění samotná podstata námořní války.

A položme si otázku: co se stane, až podobný systém nebude mít jen Německo, ale i další námořní velmoci? Jaký bude význam letadel a vrtulníků v protiponorkových operacích, když už si nebudou moci být jisté, že jsou v bezpečí?

Ponorky budoucnosti tak možná už nebudou jen „vlky oceánů,“ jak se jim kdysi říkalo. Stanou se stíny, které nejen že loví lodě, ale dokážou kdykoli zaútočit i proti obloze. A to je myšlenka, která fascinuje i děsí zároveň. Není to právě tato směs emocí – obdiv a strach – to, co dělá z vojenské techniky tak silný příběh?