Tajná zbraň SSSR: Mozyr měl roztrhat jaderné hlavice USA za letu

Jaderná válka. Dvě slova, která v době studené války visela nad světem jako temný mrak. Stačilo málo – jedna chyba, jeden špatný odhad, jedno stisknutí tlačítka – a mohlo být po všem.

Na obou stranách železné opony se počítalo s tím nejhorším. Všichni věděli, že kdyby přišlo na ostrý konflikt, nebude vítěz. Jen strany, které stihnou odpálit svou odvetu. A právě proto se zrodilo to, čemu se v armádním slangu říká „second-strike capability“ – schopnost zasadit úder i poté, co protivník zaútočil jako první.

Nebyla to pouze teorie. Byla to realita, která určovala směr vývoje zbraní, raket, ponorek i radarů. A také obranných systémů, o kterých se na veřejnosti příliš nemluvilo. Právě mezi tyto tajné projekty patřil i jeden opravdu neobvyklý — Mozyr.

Nešlo o raketu letící do vesmíru, ani o bombu schopnou srovnat město se zemí. Mozyr měl chránit. Byl navržen tak, aby ochránil to nejdůležitější v sovětském jaderném arzenálu — stacionární raketová sila ukrytá hluboko v podzemí. A dělal to způsobem, který i dnes zní neuvěřitelně. Víte, jak se dnes chrání moderní tanky? Aktivní ochranou – když detekují hrozbu, vystřelí proti ní vlastní střelu a zničí ji ještě ve vzduchu. Mozyr měl fungovat podobně.

Ocelový štít proti jadernému úderu

Místo střel měl vypálit stovky nebo tisíce kovových projektilů – jakýsi ocelový oblak, který se ve správný okamžik rozprostřel do atmosféry. A pokud by jím proletěla jaderná hlavice, narazila by do něj a byla zničena. Ne výbuchem, ale čistě nárazem. Rychle, brutálně, přímo. Zní to jako sci-fi? Není divu. Jenže to nebyla fikce. Sovětský svaz systém nejen navrhl – on ho skutečně postavil, otestoval a téměř zavedl do výzbroje.

Nebyl to pokus. Byl to oficiální projekt s místem v obranné doktríně. A o co vlastně šlo? O schopnost přežít první úder. Pokud Západ zaútočí a vy nestihnete odpovědět, končíte. Ale pokud vám něco jako Mozyr pomůže zachovat pár sil k odvetě, máte pořád šanci. Přesně to měl Mozyr zajistit. Na papíře – a podle testů i v praxi.

Sprška šípů místo raket?

Tak si to zkuste představit. Nejde o žádnou raketovou palbu, jakou známe z filmů. Toto fungovalo úplně jinak. Sovětský obranný systém měl totiž vystřelit mrak kovových šípů – stovky, možná i tisíce drobných projektilů – přímo do horních vrstev atmosféry. Tam by chvíli „visely“ ve vzduchu, připravené na svůj cíl. A tím nebylo nic menšího než sestupující jaderná hlavice. Ta se řítí k zemi rychlostí přes 20 000 kilometrů za hodinu.

Pokud by do tohoto ocelového oblaku vletěla, měla smůlu. Náraz v takové rychlosti stačí k naprosté destrukci – žádná výbušnina, jen fyzická síla v nejčistší podobě. Pokud některá z nich vlétne do jejich trajektorie, dojde ke srážce – prudké, ničivé, ale bez výbuchu. Čistě fyzikální zničení hlavice ještě ve vzduchu.Pokud hlavice proletí „mrakem projektilů“, je konec. Zničí ji čistě nárazem – bez výbuchu, bez plamenů, jen kinetickou silou.

Přesně to byl projekt Mozyr, oficiálně známý jako Izdělije 171. Vyvíjela ho slavná konstrukční kancelář KB Mašinostrojenija z Kolomny, pod přímým dohledem ministra obrany SSSR Dmitrije Ustinova. Zapojilo se přes 250 podniků z celého Sovětského svazu, což ukazuje, jak vážně byl projekt brán.

Testy v divočině Kamčatky

Testování Mozyru probíhalo na základně Kura na odlehlé Kamčatce. Vzniklo tam maketové silo, radarová stanice a podzemní velitelské centrum. Radar 5N65 „Flat Twin“ měl klíčový úkol — včas detekovat přilétající hlavice a určit správný okamžik výstřelu.
A co samotné testy?

Šlo o doslova nebeské divadlo. V jedné z testovacích nocí se na obloze objevila jasná „hvězda“, která rychle explodovala v ohnivé kouli. Jas byl tak silný, že na pár sekund vypadalo, jako by byl den. To znamenalo jediné — přilétající hlavice byla úspěšně zničena.

Cílem testů byly pravděpodobně vyřazené rakety SS-18 Mod 4, které mohly nést až 10 jaderných hlavic typu MIRV. Kolik z nich bylo při testech použito, není jisté. Ale víme, že výsledky byly velmi slibné. Analýzy naznačují, že kinetická destrukce hlavice značně snižovala riziko nechtěného výbuchu.

Systém, který měl chránit Sověty

Systém Mozyr měl jediné poslání: chránit raketová sila, zejména nově zaváděné R-36M2 Vojvoda (SS-18 Mod 5/6 „Satan“). Tyto obří ICBM měly dostřel přes 16 000 km a mohly nést jaderné hlavice s celkovou silou mnoha megatun. Přesto se Mozyr nikdy nedostal do výzbroje. Nešlo o technický problém. Vývoj systému se zastavil v roce 1991 – právě ve chvíli, kdy byl skoro hotový.

Mozyr už byl připraven na závěrečné státní zkoušky, jenže do toho přišel politický chaos. V Moskvě selhal pokus o puč a krátce nato se celý Sovětský svaz začal hroutit. Výsledkem? Projekt zmizel pod stolem dřív, než se stihl pořádně rozjet. Ne proto, že by nefungoval. Ale protože zmizel stát, který ho měl využívat.

Zajímavostí zůstává, že Sověti prý neporušili ABM smlouvu z roku 1972. Ta sice omezovala rozsáhlé protiraketové systémy, ale povolovala jednu oblast chráněnou proti ICBM. Mozyr měl být právě takovým systémem – omezeným na jedno silo, ne systémem národní obrany.

Má Mozyr ještě šanci ve světě?

Na první pohled to vypadá jako slepá větev vývoje. Jenže co když ne? Náklady na provoz Mozyru byly sice značné, ale v porovnání s moderními raketovými štíty (např. Aegis, THAAD nebo S-500) šlo pořád o „levnější“ řešení. USA měly vlastní nápad – systém Swarmjet. Měl chránit sila s raketami LGM-118 Peacekeeper pomocí tisíců malých raket.

Nikdy se ale nedostal dál než na rýsovací prkno. A Rusko? Podle neověřených zpráv z roku 2012 se objevily úvahy o obnovení vývoje podobného systému. Co z toho vzešlo, nikdo neví. Problém je jinde. Dnešní jaderné hlavice už nejsou „hloupé“. Jsou manévrující, nesou klamné cíle (tzv. penaids) a mohou se vyhnout mnoha typům obrany.

Přesnost radaru už nestačí. Nestačí ani samotná síla zásahu. Ale přesto zůstává Mozyr fascinující. Ne jako funkční zbraň, ale jako důkaz extrémního inženýrství, ochoty jít na hranu možného a ukázka toho, jak technika studené války dokázala myslet jinak.