Ed Gein se oblékal do lidské kůže. Tvrdil, že tím znovu ožívá jeho matka

Na první pohled byste ho asi přehlédli. Klidný, trochu zvláštní, ale rozhodně ne někdo, koho byste podezírali z něčeho temného. A přesto se jméno Eda Geina zapsalo do historie jako synonymum pro čiré šílenství. Ne kvůli počtu obětí, ale kvůli tomu, co dělal za zavřenými dveřmi své farmy ve Wisconsinu.

Jeho příběh začíná nevinně. Narodil se v roce 1906 a vyrůstal v izolaci – daleko od lidí, ve stínu přísné matky a slabého otce. Matka Augusta byla hluboce nábožensky založená a ženám mimo rodinu nedůvěřovala. A přesně toto přenesla i na Eda. Ten ji vnímal jako jediný vzor. A když v roce 1945 zemřela, zhroutil se mu celý svět.

Dům, který se proměnil v noční můru

Zatímco matčin pokoj zůstal zamčený, zbytek domu se postupně měnil. Ne na skladiště, ale na místo, kde realita přestala platit. Stínidla z lidské kůže, misky z lebek, masky z obličejů. A mezi tím Ed – tiše tvořil. Sám pro sebe, bez potřeby slávy nebo uznání. V jeho světě to byl způsob, jak se vyrovnat s prázdnotou.

Gein se nechtěl setkávat s lidmi. Nešlo mu o společnost, ale o návrat k matce. V jeho hlavě to znamenalo jediné – obléknout se jako ona. Doslova. A tak začal v noci navštěvovat hřbitovy. Vyhrabával čerstvé hroby, vybíral těla žen středního věku, které mu matku připomínaly, a bral si z nich části, které „potřeboval“. Z těchto pozůstatků si vyráběl masky i celé obleky. Podle vlastních slov se tím měnil v matku.

Záhadná zmizení, která všechno odhalila

V roce 1954 zmizela Mary Hoganová. Ale až v listopadu 1957, po zmizení Bernice Wordenové, se podezření stočilo ke Geinovi. Policie přijela na jeho farmu – a nestačila se divit. V kůlně viselo tělo Wordenové, vykuchané jako zvěř.

V domě byla doslova sbírka lidských ostatků – od kůží a masek až po nábytek potažený lidskou kůží. Gein se přiznal ke dvěma vraždám. A také k tomu, že vybral hroby a odnesl si těla domů. Záznamy i důkazy tomu odpovídaly.

Co ho k tomu vedlo? Odpověď není jednoduchá

Psychiatři se shodli, že nešlo o běžného sadistu. Ed netoužil po zabíjení. Toužil po spojení. Po návratu matky. Jeho činy byly důsledkem těžké psychózy, možná kombinace disociativní poruchy, traumatu a poruchy identity. Šil si ženské obleky, protože se chtěl stát ženou. Nebo spíš – chtěl se stát svou matkou.

Soud rozhodl, že není příčetný, a Gein strávil zbytek života v psychiatrické léčebně. Tam zemřel v roce 1984. A co je možná nejzvláštnější? V ústavu byl popisován jako slušný, klidný, tichý muž. Nikdo by do něj neřekl, co má za sebou. A to je možná to nejděsivější.

Zločiny, které ovlivnily popkulturu

Gein se stal inspirací pro filmy, které dnes zná skoro každý. Norman Bates z Psycha, Leatherface z Texaského masakru motorovou pilou, Buffalo Bill z Mlčení jehňátek – všechny tyto postavy mají v sobě kus Eda Geina. Ne kvůli brutalitě, ale kvůli rozvrácené psychice a děsivé tichosti.

Jeho dům nakonec shořel – prý při požáru, ale dodnes se spekuluje, zda to nebyl někdo, kdo chtěl smazat stopy. Nicméně zůstaly výpovědi, fotografie a předměty. A taky otázky. Kolik dalších podobných lidí žije nenápadně mezi námi?

Proč příběh Eda Geina pořád děsí?

Možná proto, že nebyl monstrem na první pohled. Byl nenápadný, klidný. Nikdy nezpůsobil výtržnosti, nikoho neděsil otevřeně. A přece v sobě nosil svět, který překračoval hranice běžného chápání. Svět, kde se mrtví stávají materiálem. Svět, kde matčina ložnice zůstává netknutá, zatímco ve vedlejším pokoji visí stínidlo z lidské kůže.

Příběh Eda Geina nás nutí přemýšlet. Nejen o psychických nemocech, ale i o tom, co může vzniknout z osamění, bolesti a nenaplněné potřeby lásky. A jak těžké je někdy rozpoznat temnotu, která se maskuje obyčejností.