Američtí vojáci s atomovou bombou na zádech? Šílený plán Pentagonu z roku 1964

Skákat z letadla ve výšce několika kilometrů není pro speciální jednotky nic nového. Ale co když máte mezi nohama přivázanou jadernou bombu? Zní to jako šílenství? Přesně tohle byla realita amerických „Green Light“ týmů během studené války. Jejich úkol byl jednoduchý. Vpadnout do nepřátelského týlu. Položit speciální jadernou nálož. A… pokud možno přežít.

Možná vás napadá – proč by někdo vůbec vyráběl jadernou zbraň, kterou může nést jeden člověk? No, odpověď je strategická i praktická. V padesátých letech se začala rodit myšlenka tzv. nuclear landscaping. Jinými slovy: změnit tvář bojiště atomovým výbuchem.

SADM – Special Atomic Demolition Munition byla malá, ale smrtelně účinná. Váha kolem 68 kilogramů, výkon až 1 000 tun TNT. Přesně takové zbraně mohly ničit mosty, zatarasit průsmyky nebo narušit infrastrukturu. A hlavně: daly se přenést. Na zádech. V podvěsu pod tělem. Nebo v neoznačeném vaku při seskoku.

Výcvik na misi, ze které se nevrátíte

Vstup do Green Light Teams nebyl běžnou záležitostí. Jen ti nejzkušenější z armády, mariňáků a SEALs měli šanci. Výcvik zahrnoval výsadky z ponorek, seskoky padákem, infiltraci v hlubokém sněhu i pod vodou. Ale to hlavní? Práce s jadernou zbraní. Se zbraní, kterou nesmíte aktivovat sami – protože kód je rozdělen mezi dva operátory.

A když bombu položíte, časovač může selhat. Doslova. Armádní manuály tehdy uváděly: „Nelze zaručit přesný čas výbuchu.“ To už není výcvik. To je ruská ruleta s „jaderkou“.

Taktika na hraně šílenství

Mise byly plánovány do míst, kam se už nikdo jiný nedostal. Do týlu nepřítele. Daleko za frontu. Voják měl zbraň položit, aktivovat časovač a zmizet. Ale jak rychle dokážete utéct před výbuchem o síle několika set tun TNT? Veteráni, jako Bill Flavin, otevřeně říkali, že šlo o sebevražedné mise.

Představte si to – sestoupit z nebe v noci, potichu, s atomovkou v batohu. Vykonat misi. A doufat, že všechno vyjde. Jaderná bomba není jen zbraň. Je to symbol hrůzy. A tady ji nesl člověk – doslova.

Zpětně to může znít jako šílenost. Ale v kontextu studené války to dávalo smysl. Sovětské tanky hrozily průnikem do Evropy. A SADM mohly být tou jedinou možností, jak je zadržet – zničit mosty, přehrady, zkomplikovat přesun. V roce 1955 během Operace Teapot otestovala armáda ADM o síle 1,2 kilotun. Kráter byl 91 metrů široký. Tohle nebyla hra. Tohle byla realita vojenského plánování.

Program, o kterém se nemluvilo

Desítky let nikdo nevěděl, že něco jako Green Light Teams existovalo. Až v roce 1984 zveřejnil William Arkin informace, které šokovaly veřejnost i Kongres. Skici zbraní, výpovědi, scénáře. Vše najednou vyplulo na povrch. V roce 1989 byl celý program tiše zrušen.

Nikdy nebyla žádná SADM použita v boji. Ale to, že se trénovalo, že se zbraně vyráběly, že se cvičily mise, to vše zůstává fascinujícím a temným dědictvím. Až příště budete mít stres v práci, vzpomeňte si: někdo někdy skákal z letadla s jadernou bombou připoutanou k tělu.