Jak rychle se vesmír rozpíná? Jak moc se shlukuje hmota v našem vesmírném okolí? Vědci používají k zodpovězení těchto otázek dvě metody.
Jedna zahrnuje pozorování raného vesmíru a extrapolaci do současnosti a druhá provádí přímá pozorování blízkého vesmíru. Obě metody dávají neustále odlišné odpovědi. Nejjednodušším vysvětlením těchto rozporů je, že naše měření jsou nějakým způsobem chybná, ale vědci se stále častěji zabývají jinou, dechberoucí možností.
Tato dvojí napětí, mezi očekáváním a pozorováním, mezi raným a pozdním vesmírem, mohou odrážet nějakou hlubokou chybu ve standardním modelu kosmologie, který zahrnuje naše znalosti a předpoklady o vesmíru.
Ať tak či onak, zdá se, že odpověď se jistě objeví v nadcházejícím desetiletí, kdy nové vesmírné a pozemské teleskopy poskytnou astronomům jasnější pohled na vesmír. „Sledování těchto napětí je skvělý způsob, jak se dozvědět něco o vesmíru,“ říká astrofyzik a nositel Nobelovy ceny Adam Riess z Univerzity Johnse Hopkinse.
Riess předpokládá, že tyto nové teleskopy brzy uvedou třetí generaci přesné kosmologie. První generace přišla v devadesátých letech a na počátku roku 2000 s Hubbleovým vesmírným teleskopem a s družicí WMAP společnosti NASA, které zpřesnily naše měření nejstaršího světla vesmíru, kosmického mikrovlnného pozadí (CMB). Tuto první generaci utvářely také osmimetrové teleskopy v Chile a dvojice desetimetrových Keckových teleskopů na Havaji.
Tyto observatoře společně pomohly kosmologům formulovat standardní model, podle kterého je vesmír koktejlem 5 % běžné hmoty, 27 % temné hmoty a 68 % temné energie. Standardní model dokáže s neuvěřitelnou přesností vysvětlit většinu toho, co pozorujeme na galaxiích, kupách galaxií a dalších velkorozměrových strukturách a jejich vývoji v průběhu vesmírného času. Ironií je, že model svým úspěchem zdůrazňuje to, co neznáme – přesnou povahu 95 procent vesmíru.
Druhá generace přesné kosmologie, poháněná ještě přesnějšími měřeními CMB z družice Planck Evropské kosmické agentury a různých pozemních teleskopů, podpořila standardní model, ale také vynesla na světlo napětí. Pozornost se přesunula na snížení tzv. systematiky – opakovatelných chyb, které se vloudí kvůli chybám v konstrukci experimentů nebo zařízení.
Třetí generace se začíná prosazovat teprve nyní, kdy byl úspěšně vypuštěn Hubblův nástupce, vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST).