„Byl v bytě týdny, ten zápach nevymažete“: Koroner vypráví o povolání, kde ticho neznamená klid

Představte si, že většina lidí v jeho věku už dávno tráví čas na zahradě, s vnoučaty nebo na chalupě. Ale tento pán sedá do auta a vyráží k zesnulým. Jako koroner. A vypráví o tom s klidem, jakoby to bylo úplně normální.

YouTuber STN si tentokrát do svého podcastu pozval člověka, který celý svůj život zasvětil medicíně. Jeho příběh začíná ve Vsetíně, pokračuje přes Karvinou, Kuvajt i Maltu, a končí… no vlastně nekončí. Protože on stále pracuje. A to dost netradičně – jako koroner pro Olomoucký kraj.

Začínal na ARO, chvíli zvažoval gynekologii, ale pak ho chytla anesteziologie. „Mě to prostě bavilo,“ říká. Po letech v nemocnicích a záchranné službě došel do bodu, kdy výjezdy za zraněnými byly už moc náročné.

Medicínu však opustit nechtěl. Tak se rozhodl zpomalit – a jezdit k těm, co už pomoc nepotřebují. „Začal jsem v 60. Když jiní končí, já jsem začal.“

Jako koroner vyráží ke všem, kdo zemřeli mimo nemocnice. Rodina zavolá 155, dispečink rozhodne, jestli pošle lékaře nebo už rovnou koronera. Někdy jde o starého člověka, někdy o někoho, kdo byl sám a našli ho až po týdnech. Práce to není jednoduchá – psychicky ani fyzicky.

A co když na něj někdo doma čeká s emocemi? „Snažím se chovat profesionálně, ohleduplně, přizpůsobit se situaci. Když vidím, že je to pro ně těžké, moc nemluvím.“

Někdy stihne za směnu tři výjezdy, někdy čtyři. Výjimečně sedm. Auto není nijak speciálně označené, uniformu má stejnou jako běžná záchranka. Vyjede, dorazí, prohlédne tělo, sepíše papíry, komunikuje s pozůstalými. A pokud je nutná pitva? Vše má svůj přesný postup. Když je podezření na násilnou smrt, přijíždí policie i soudní lékař.

Případy? Nezapomenutelné. Sebevraždy, dlouho ležící těla, traumata. „Pamatuju si paní, co skočila do Hranické propasti. 80 metrů přímo do jezírka. Tělo bylo skoro nedotčené.“

A do toho extrémní směny. „Jednou jsem měl službu, kde jsem měl sedm zesnulých. Nakonec devět. Dva už jsem musel předat kolegovi.“

Tady nejde jen o výdělek. Jde o službu. O respekt. O tichou pomoc, kterou nikdo nevidí – ale kterou jednou ocení každý. Protože i za smrtí se dá najít lidskost. A i v sedmdesáti můžete být důležití. Hodně důležití.

Tento člověk je důkaz, že lékařství není jen povolání. Je to poslání. A že i když už vám pomalu táhne na osmdesát, pořád můžete pomáhat. A dělat to s respektem, klidem – a hlavně srdcem.