Je v pořádku nakopnout robotického psa? Nebo je to vstupní brána ke „skutečnému“ násilí?

Pokud by se roboti někdy stali vnímavými (schopnými myslet a cítit), bylo by stejně špatné kopnout do robotického psa jako do skutečného psa?

Roboti, které máme dnes, jsou jen stroje a nic necítí, takže kopnout do nich nemůže být špatné. Navíc stále nevíme, co nás činí vědomými, a nemáme ani ponětí o tom, jak vyvolat u robota cítění. V dohledné budoucnosti se tedy nemusíme obávat, že bychom způsobili utrpení samotným robotům, uvádí server The Conversation.

Jedním ze zřejmých důvodů, proč kritizovat ty, kdo poškozují roboty, je skutečnost, že roboti jsou často majetkem jiné osoby, která může být zděšena, když je její robot poškozen. Tím se však poškozování robotů neodlišuje od poškozování aut nebo jízdních kol a nelze tím vysvětlit, proč se můžeme cítit znepokojeni, když vidíme, že někdo zneužívá robota, kterého vlastní.

To, že by se jiní lidé cítili rozrušeni, kdyby viděli, jak kopu do robotického psa, mi dává nějaký důvod, abych to nedělal. Není to však příliš silný důvod, protože některé lidi může rozrušit cokoli, co udělám, včetně některých věcí, které jsou zjevně správné.

Je kopání do robotů vstupní branou ke „skutečnému“ násilí?

Někteří filozofové tvrdí, že násilí vůči robotům je špatné, protože zvyšuje pravděpodobnost, že se pachatel nebo možná svědci budou chovat násilně vůči entitám, které mohou trpět. Týrání robotů může snížit zábrany pro týrání lidí a zvířat. Tuto argumentaci, která byla použita i při kritice „násilných“ videoher, ve skutečnosti rozvinul německý filozof Immanuel Kant v 18. století, aby vysvětlil, proč je (podle něj) kruté zacházení se zvířaty špatné.

Kant popíral, že by zvířata sama o sobě byla hodna morálního zájmu, ale obával se, že lidé, kteří zvířata týrají, si vypěstují „kruté návyky“. Tyto návyky by způsobily, že by se chovali špatně k těm, kteří se podle Kanta počítají – k lidem. To, jak se chováme k robotům, kteří zastupují lidi a zvířata, by tedy mohlo mít důsledky pro to, jak se chováme k věcem, které zastupují.

Je těžké necítit přitažlivost tohoto směru myšlení. Koneckonců reklamní průmysl je postaven na myšlence, že přimět lidi, aby si spojovali reprezentace věcí nebo činností s potěšením, může změnit jejich chování. Takže možná někdo, kdo si užívá kopání do robotického psa, bude v budoucnu s větší pravděpodobností kopat do skutečného psa.

Problémem tohoto argumentu je, že se často nepotvrdí v reálném životě, když se podíváme na důkazy. Například tvrzení, že hraní „násilných“ videoher zvyšuje pravděpodobnost, že lidé budou násilní i v reálném životě, je velmi sporné. Většina lidí dokáže poměrně jasně rozlišovat mezi fantazií a realitou a může si užívat zobrazení násilí, přičemž se stále brání skutečnému násilí.

Jaký typ člověka by to udělal?

To, jak se chováme k robotům, může vypovídat o tom, co si myslíme o věcech, které roboti představují. Může také něco vypovídat o nás. Abyste si to uvědomili, představte si, že potkáte někoho, kdo se chová k „mužským“ robotům dobře, ale k „ženským“ robotům špatně. Takový vzorec chování vypadá zjevně sexisticky.

Nebo si představte, že najdete svého exmanžela, jak se s radostí směje, zatímco mlátí robota vyrobeného k vaší podobě baseballovou pálkou. Bylo by těžké nemyslet si, že to vypovídá něco o tom, co k vám cítí. Nezáleží na tom, zda tyto činy zvyšují pravděpodobnost, že se lidé, kteří je provádějí, budou v budoucnu chovat špatně. Tyto činy vyjadřují postoje, které jsou samy o sobě morálně špatné.

Zdroj: theconversation.com, redakce