„Každý den se mě ptají, kdo jsem.“ Terénní pečovatelka vypráví o práci, kterou si málokdo umí představit

Co byste řekli na povolání, při němž každý den navštěvujete cizí lidi v jejich domovech, pomáháte jim vstát z postele, připravujete snídani, doprovázíte k lékaři, a občas jim taky zachráníte důstojnost? A možná i duši?

YouTuber STN si do svého videa pozval ženu, která tuto práci dělá. Dlouho, opravdově, srdcem. A jak se brzy ukázalo, rozhodně to není jen o čaji a piškotech.

Jak to všechno začalo? Zní to jednoduše: po rodičovské si chtěla najít něco nového. Práce servírky se s péčí o malé dítě nedala zvládnout, tak si dodělala kurz sociálních služeb. Jenže jednoduché to nebylo – kurz se zdál těžký, a sama nevěřila, že tu práci zvládne. A teď? „Dnes bych neměnila. Tady jsem doma.“ To říká bez váhání. A není to fráze.

Den terénní pečovatelky? Rozpis, klíčky od auta a odhodlání

Ráno začne rozpisem. Každý den jiná trasa, jiní lidé, jiné potřeby. Někdo potřebuje dopomoc s hygienou, jiný podat léky. A někdy všechno dohromady.

Fyzicky? Jasně, je to náročné. Třeba když klient váží přes 150 kilo. Ale jak říká sama: „Mrtvá váha je mrtvá váha. I 50 kilo je někdy moc.“ Přesto to zvládají. Často samy.

Ale to není všechno. Mnohem náročnější je psychika. Každý klient má svůj příběh. Někdo je rád za každé slovo, jiný je podrážděný, někdo trpí demencí a nepoznává ani vlastní rodinu. A pak jsou tací, kteří vás prostě bijí. Doslova. Ale i to k tomu patří. A pečovatelky to berou s klidem a profesionalitou.

Co když jste ten poslední člověk, koho ten den uvidí?

Zní to děsivě? Možná. Ale pro mnoho klientů je to realita. Někteří nechtějí do domova, jiní se tam ani nedostanou – není místo. Tak zůstávají doma. A pečovatelka je ten člověk, který jim pomůže přežít den. I důstojně umřít.

„Odcházím a vím, že jsem udělala všechno, co jsem mohla. A jedu dál.“ Tohle není práce pro každého. Ale pro někoho to může být práce snů.

Jenže někdy se v těchto domácnostech dějí i věci, které se úplně vysvětlit nedají. Například jeden klient neustále vyžadoval rozsvícenou lampičku. Prý kvůli postavě, která se zjevuje v rohu pokoje. Když jednou lampičku omylem zhasla, postavu uviděla taky.

„Tmavá silueta, přesně jak popisoval.“ A ne, nebyla to halucinace. Nebo alespoň ona o tom není přesvědčená.

A nebyla to jediná zvláštní zkušenost. Jiná klientka, silně věřící paní, tvrdila, že po pokoji lítá satan. Když se pečovatelka vrátila z koupelny, lustr se opravdu houpal – a v domě nikdo další nebyl.

Možná si říkáte – sugesce, únava, starý dům? Možná. Ale když to slyšíte přímo od někoho, kdo to zažil a není typ, co věří každému záblesku na obloze, začne vás to hlodat.

Je to těžké? Ano. Ale stojí to za to

„Ne každý to zvládne. Musíte si umět práci nebrat domů. Co se stalo za těmi dveřmi, tam zůstává.“ To je mantra, kterou si opakuje. A zároveň ví, že bez empatie to nejde.

O klienty se starají podle jejich potřeb, které se stanovují při úvodním „sociálním šetření.“ Ti, kteří na službu nemají, mohou zažádat o příspěvek. A pokud to nezvládnou sami, služba jim pomůže.

A co finance? „Nejsou to peníze, kvůli kterým to dělám. Ale dá se z toho žít.“ Sama přiznává, že by tu práci dělala, i kdyby byla méně placená.

Není všechno růžové

Najdou se i tací, kteří práci odbývají. A pak to musí dohánět ostatní. „Někdy nám klienti nadávají kvůli chybám jiných. Ale my za to nemůžeme.“ A najdou se i příbuzní, kteří víc řeší, kolik zbyde z důchodu, než péči samotnou.

Ale přes to všechno převažuje to dobré. „70 na 30,“ říká. Tolik je těch vděčných, potřebných lidí oproti těm problematickým. A to je, myslím, víc než nadějné číslo.