Konec legendy? Největší ruský křižník Pjotr Velikij čeká na verdikt

Na první pohled to vypadá jako něco vystřiženého z válečného filmu. Přístav je tichý, moře klidné, a u mola stojí obrovský křižník, který jako by zapomněl, že má plout. Všude ticho, jen tu a tam zahlédnete námořníka, jak přechází po palubě, ale nikdo nikam nespěchá. Všichni jako by čekali na rozkaz, který nepřichází. A tato scéna není fikce. To je realita Pjotra Velikého – kolosu, který kdysi symbolizoval sílu ruské flotily a teď jen mlčky čeká, co s ním bude dál.

Říct, že Pjotr Velikij není jen tak nějaká loď, by bylo slabé slovo. Je to těžký jaderný křižník z éry, kdy se budovaly stroje na efekt i dojem. Vznikl v rámci projektu 1144 Orlan – obřích lodí, které měly ukázat americkému námořnictvu, že Sověti nejsou pozadu. Na vodu šel v roce 1989, ale do služby se dostal až v roce 1998. Ano, trvalo to skoro deset let, ale výsledek působil majestátně.

Délka přes 250 metrů, výtlak kolem 26 tisíc tun a dvacet raket P-700 Granit, navržených na likvidaci letadlových lodí. Zkrátka žádná legrace. Když tato loď vplula do zóny, bylo jasné, že nepřichází pozorovatel, ale hráč. Jenže… to bylo tehdy.

Nápad dobrý, provedení horší

Už nějaký čas se mluví o tom, že by se Pjotr Velikij mohl dočkat modernizace. Vyměnit staré Granity za Kalibry, Oniksy nebo dokonce Cirkony – moderní ruské rakety, které dnes známe spíš ze zpráv z Ukrajiny. Teoreticky by to lodím jako Pjotr Velikij mohlo vdechnout nový život. Ale právě tady začínají potíže.

Stačí se podívat na Admirala Nachimova, sesterskou loď. I ta měla projít modernizací. Začalo se v roce 1999 a teprve letos – po dlouhých 25 letech – se konečně objevila zpráva, že vyplula na mořské zkoušky. A to pořád ještě není hotovo. Mezitím rostly náklady, plány se měnily, a nikdo už ani nedokázal odhadnout, kolik celý projekt opravdu stál.

Takže si to pojďme říct narovinu: pokud by Pjotr Velikij čekala podobná modernizace, bude to běh na sakra dlouhou trať. A rozhodně ne levný. Navíc – technický stav lodi už není ideální. Vyžadovala by zásadní zásah do pohonu, elektroniky i samotného trupu.

Velikost už není všechno

Právě proto se v ruském velení objevují hlasy, že držet při životě obří válečné lodě možná ztrácí smysl. Místo toho by se mělo investovat do moderních fregat – menších, levnějších a hlavně flexibilnějších jednotek. Ano, unesou méně výzbroje, ale zvládnou přesně to, co se od nich dnes čeká. Umí nést Kalibry, mají nižší provozní náklady a hlavně – jejich výroba netrvá desetiletí.

A co je důležité, fregaty se lépe hodí pro současné konflikty. V době, kdy bojiště ovládají drony, přesné údery a asymetrické útoky, není vždy výhodou být ten největší na moři. Spíš naopak. Mít flotilu lehčích, pohyblivějších lodí může být efektivnější než udržovat v provozu jeden přestárlý kolos.

Prestiž za každou cenu? Možná až moc

Ale nezapomínejme – Pjotr Velikij je víc než jen kus železa. Je to symbol. Loď, která měla připomínat časy, kdy se Rusko vidělo jako námořní velmoc. Vyřadit ji? To by mohlo vypadat jako slabost. Jenže i prestiž něco stojí. A čím déle loď stojí v přístavu bez jasné budoucnosti, tím hlasitěji zní otázka: je ještě vůbec k něčemu?

Momentálně je Pjotr Velikij odstavený v Severodvinsku, mimo provoz, bez posádky a bez plánu. Není v akci, není v modernizaci – prostě čeká. Na rozhodnutí, které se pořád odkládá.

Bude hrát hlavní roli rozum, nebo hrdost?

Ať už se Kreml rozhodne jakkoliv, bude to rozhodnutí, které ovlivní celý směr ruské flotily. Pokud padne volba na modernizaci, bude to sázka na nostalgii a ambici, že se Rusko může vrátit k velké námořní hře. Pokud ne – a loď skončí buď v muzeu, nebo ve šrotu – bude to přiznání, že i v armádě platí: co bylo, bylo.

Tak či tak, Pjotr Velikij se stává symbolem přechodného období. Ať už ho čeká nový život, nebo definitivní konec, jedno je jisté – tato loď bude ještě chvíli budit pozornost. Jen už ne na moři, ale ve strategických debatách za zavřenými dveřmi.