Nedostatek munice vyvolává otázky ohledně schopnosti vést vysoce intenzivní válku

Od vypuknutí prvního konfliktu vysoké intenzity na evropském subkontinentu od druhé světové války je jedním z klíčových strategických poznatků zásadní selhání světového obranného průmyslu. Ten podle serveru Army Technology nedokáže pokrýt potřebnou úroveň výroby munice všech typů.

Válka vysoké intenzity často vyžaduje, aby se průmyslové kapacity válčících států přeorientovaly na podporu válečného úsilí s cílem vyrovnat prudce rostoucí poptávku po náhradním vybavení nebo munici, což je výzva, s níž se Rusko i Ukrajina v uplynulém roce potýkaly.

Nejnovější odhady uvádějí, že ruské síly vypálí denně více než 20 000 dělostřeleckých granátů, přičemž ukrajinské ozbrojené síly koncem února 2023 vypálily přibližně třetinu tohoto množství, tj. 6 000-7 000 kusů denně. Pro vojenské spojence Ukrajiny na západě pokračující poskytování munice a další vojenské pomoci, která má kompenzovat materiální nevýhodu Ukrajiny, jen zdůraznilo do očí bijící nedostatky jejich vlastních obranných průmyslových komplexů.

Menší země musí navyšovat obranné rozpočty, aby obnovily předválečné zásoby, a dokonce i americký obranný průmysl musí přehodnocovat svou schopnost udržet válečnou úroveň výroby rozsáhlé škály zbraňových systémů a platforem.

Historické rozdíly v prioritách nákupu a výdajích na obranu způsobily různým zemím, které se v současnosti účastní tohoto konfliktu, různé problémy a omezení, přičemž ruské síly se v průběhu konfliktu opakovaně potýkaly s nedostatkem přesně naváděné munice (PGM), zatímco ukrajinský poválečný obranný průmysl měl po vyčerpání zásob z dob studené války mimořádné potíže s udržením téměř všech materiálních potřeb ukrajinské armády.

Pro Rusy tento problém vyplýval z nedostatku investic do domácí infrastruktury i průmyslových znalostí, přičemž ruské firmy se při získávání kritických dílčích komponentů, jako jsou polovodiče, navigační moduly INS/GNSS a další mikroelektronika, do značné míry spoléhaly na zahraniční dodavatele na Západě i mimo něj.

Po vzoru americké strategie během válek v Perském zálivu spotřebovaly ruské síly značnou část svých zásob PGM při pokusu o „dekapitační“ údery v únoru 2022, ale jakmile se hlavní ofenziva zastavila a západní země začaly uplatňovat obchodní sankce, domácí obranný průmysl se stal téměř zcela neschopným vyrábět PGM, natož udržet vysoké válečné výrobní tempo.

Pokusy vyřešit tento problém novým využitím jiných zbraňových systémů (tj. využitím protilodních střel pro pozemní útoky) a spoléháním se na značné zásoby konvenční munice z dob studené války se rovněž ukázaly jako nedostatečné, neboť nedostatek důsledné údržby, oprav a generálních oprav (MRO), umocněný bující korupcí, způsobil, že velká část této munice je nebezpečná nebo nevhodná k použití.

Strategická a finanční rizika

Neúspěchy Ruska na Ukrajině poukazují na významná strategická a finanční rizika, která nesou státy, jež nerozvíjejí odborné znalosti a kapacity v oblasti průmyslu, a ruská vláda je nyní nucena získávat munici a veškeré další obranné vybavení od spojeneckých států, jako je Írán, Severní Korea a možná i Čína.

V Evropě mnoho států v posledních několika desetiletích důsledně investovalo do domácích technických znalostí, zatímco nedostatek konzistentních zakázek ve srovnání s USA nebo Ruskem podněcuje větší dvoustrannou spolupráci, neboť evropské firmy jsou nuceny spojovat své výrobní zdroje, aby mohly plnit velké zakázky, kterých je často málo.

Tento přístup přinesl své vlastní problémy, neboť ačkoli evropské obranné firmy mají potřebné odborné znalosti k výrobě munice a materiálu na domácím trhu, čelí větším obtížím při výrobě vybavení ve velkém měřítku, přičemž pomalejší tempo evropských obranných zakázek vážně podkopalo schopnost průmyslu zvýšit výrobu, aby splnil válečné potřeby.

Ačkoli si několik významných evropských vlád, včetně Francie, Německa, Polska, Švédska a Spojeného království, uvědomilo toto úskalí a nyní financují rozšiřování svých obranných výrobních kapacit, některé evropské státy se již rozhodly odebírat velké množství materiálu ze zahraničí, přičemž objednávky amerických a jihokorejských obranných produktů v Evropě v uplynulém roce dramaticky vzrostly.

Evropská regulační úskalí

Tuto otázku kapacit dále zhoršuje několik jedinečných regulačních úskalí v Evropě, která fakticky negují přirozené výhody evropského průmyslového sbližování, zejména omezení vývozu a reexportu obranných produktů. Například řada evropských států nemohla darovat munici a vybavení z vlastních zásob kvůli přísným licencím na reexport, především na výrobky pocházející z německého a švýcarského obranného průmyslu. Ve Švýcarsku federace obranných firem SWISS ASD vyjádřila obavy, že prosazování těchto licencí narušilo spolehlivost švýcarských obranných výrobků a vedlo ke zrušení očekávaných objednávek.

Neshody v oblasti regulace vývozu obranného vybavení byly mezitím jedním z několika faktorů, které ovlivnily rozhodnutí polské vlády odebírat materiál od jihokorejské firmy Hanwha Defense namísto rozšíření stávající spolupráce s německou firmou Rheinmetall. Lze tvrdit, že nadměrná regulace v evropském obranném průmyslu podkopává jeho dlouhodobou ekonomickou životaschopnost, což by v případě neřešení mohlo vést k monopolizaci trhu a přílišnému spoléhání se na zahraniční spojence, jako jsou USA, jako na konečného garanta evropské bezpečnosti.

Ačkoli si evropské státy ponechávají zásoby vybavení a munice, které podléhají udržovacím činnostem zajišťujícím jejich dlouhodobou spolehlivost, válečné úbytky ukrajinské armády jen zdůraznily, jak malé jsou tyto zásoby ve srovnání s ruskými rezervami, což dále posiluje potřebu udržitelných výrobních kapacit v evropské obranné sféře.

USA – největší vývozce obranného vybavení

Spojené státy, které mají největší a nejspolehlivěji financovaný obranný průmysl, jenž si udržuje značné výrobní kapacity a technické znalosti díky nadměrným investicím, musí stále řešit problémy s dodavatelským řetězcem, které by mohly omezit jejich schopnost udržet své síly v konfliktu vysoké intenzity s rovnocenným protivníkem. Na rozdíl od Evropy investují USA do pořízení mimořádně velkých zásob vybavení, aby zajistily udržení útočných schopností, a na rozdíl od Ruska vynakládají velké částky na údržbu a opravy uskladněného vybavení, aby zaručily dlouhodobou spolehlivost.

Jako největší vývozce obranného vybavení těží americký obranný průmysl ze stálého toku příjmů od domácí i zahraniční klientely, což mu umožňuje pokračovat v modernizaci infrastruktury a zvyšování odborných znalostí, přestože se americké ozbrojené síly od roku 2001 zapojily do několika konfliktů. Problémem amerického obranného průmyslu však je, že většina výzkumných a vývojových a výrobních kapacit byla přizpůsobena dodávkám vybavení pro válečné operace nízké intenzity a protipovstalecké operace během globální války proti terorismu.

Analytici již dlouho předpovídali, že toto jediné zaměření podkopává inovace v oblasti schopností souvisejících s válkou vysoké intenzity, neboť po sobě jdoucí americké administrativy se pokoušely o strategický geopolitický obrat směrem k asijsko-pacifickému regionu a rostla hrozba, že v tomto regionu vypukne konflikt na stejné úrovni.

V důsledku toho se opětovná adaptace amerických obranných výrobních kapacit potýkala s několika překážkami, přičemž firmy jako Lockheed Martin a Raytheon Technologies se potýkaly se zpožděním při obnovování výroby starší munice a systémů, jako jsou střely Stinger AA a Javelin ATGM, protože jejich dodavatelské řetězce byly téměř tři desetiletí nefunkční.

Americké firmy jsou nicméně i nadále přesvědčeny o své schopnosti rychle navýšit výrobu, aby splnily požadavky Pentagonu, a to díky svým významným technickým znalostem, přičemž společnost Raytheon tvrdí, že se výroba vrátí na optimální úroveň, jakmile přepracuje komponenty, které již nejsou komerčně dostupné. I přes nepopiratelnou potřebu dodatečných investic, které by ovlivnily toto makro-strategické přeorientování na portfolio a kapacity pro vedení války vysoké intenzity, se tedy americký obranný průmysl ukázal jako nejpřizpůsobivější a nejodolnější vůči vývoji globální geopolitiky a v nadcházejícím desetiletí bude těžit z výhod této průmyslové flexibility.

Zdroj: army-technology.com, redakce