Orešnik ohrožuje Evropu: Rusko nasadilo hypersonickou střelu s dosahem 5 500 km

Představte si, že obloha zčerná. Následuje několik záblesků – šest výbuchů v řadě. Přesně tak nějak to začalo. V jednu chvíli byla tato raketa jen součástí spekulací, zmínek v analýzách a nenápadných armádních briefingů. A najednou – 21. listopadu 2024 – přestala být hypotetickou hrozbou. Raketa Orešnik poprvé udeřila na Ukrajině – rychle, tiše a nečekaně.

Zbraň, o které se ještě den předtím mluvilo jen v budoucím čase, se stala součástí přítomnosti. A nikdo si už nemohl dovolit ji přehlížet. Ale co přesně tato raketa dokáže?
Podle Vladimira Putina letí Orešnik rychlostí Mach 10. Ukrajinci prý naměřili i Mach 11. To je víc než 13 000 km/h – tedy tak rychle, že od vypuštění do dopadu zbývá obráncům jen pár vteřin. V takovém čase se těžko dá něco dělat. A právě to je klíč k jejímu účinku.

Proč je Orešnik tak nebezpečný?

Každá raketa nese šest hlavic. A každá z těch hlavic obsahuje dalších šest menších bomb. Výsledkem je zbraň, která zasype cíl sprškou projektilů. Pentagon se domnívá, že jde o pokračování vývoje staršího projektu RS-26 Rubež, na kterém Rusové pracují víc než deset let.

Orešnik není jen rychlý. Je taky extrémně silný – i když nenese klasickou nálož. Když při prvním útoku v listopadu dopadla bez výbušnin, jen svou kinetickou silou způsobila zkázu srovnatelnou s několika tunami trhavin. A co na to Putin? Ten prohlásil, že pár těchto raket – klidně i bez jaderné hlavice – má potenciál vyrovnat se malému jadernému úderu. Realita nebo propaganda? To se teprve uvidí.

Raketa, která má především vyděsit

Oficiálně šlo o odvetu – odpověď na ukrajinské útoky americkými a britskými zbraněmi na ruské území. Ale mnozí analytici se shodují, že ten hlavní cíl byl jiný: ukázat světu, co Rusko má. A hlavně – co by mohlo udělat, kdyby chtělo. Mathieu Boulègue z Chatham House k tomu řekl, že Orešnik sice nemění pravidla války, ale v psychologickém boji funguje skvěle.

A John Erath z Centra pro kontrolu zbrojení dodává, že jde hlavně o nástroj zastrašování. Rusko tím podle něj testuje, jak moc je Západ ochoten dál pomáhat Ukrajině, když hrozí podobné údery. Jinými slovy – zbraň jako varování.

Další zastávka: Bělorusko

Orešnik se mezitím přesunul z fáze testování do sériové výroby. V červnu 2025 to oznámil sám Putin. Zároveň padla i slova o možném rozmístění raket v Bělorusku, což by je dostalo doslova na dohled hranic NATO. A když k tomu přidáme jejich dosah až 5 500 kilometrů? Pak je jasné, že se ruská hrozba týká nejen Ukrajiny, ale i velké části Evropy – a možná i amerického pobřeží.

A co Spojené státy? Ty zatím hlavně dohánějí. V červenci 2024 oznámily společně s Německem plány na rozmístění střel typu SM-6 nebo Tomahawk v Evropě, ale až v roce 2026. Mezitím má Rusko náskok – a zdá se, že ho zatím nepouští.

Strach jako strategie

Možná jsme právě na místě, kam jsme se vůbec nechtěli dostat. Ve světě, kde už nejde jen o to, kdo má silnější armádu nebo delší dostřel. Dnes už zbraně nefungují jen jako prostředky k ničení – stávají se nástrojem komunikace, politického tlaku a psychologické hry. Hypersonické rakety, jako je Orešnik, do tohoto světa dokonale zapadají.

Mají samozřejmě ničivý potenciál, o tom žádná. Ale stejně silný je i jejich symbolický význam. Orešnik říká: „Podívejte se, co máme. A než zareagujete, může být pozdě.“ To je vzkaz nejen vojenský, ale i politický. A právě v tom je ta největší hrozba. Rakety, které nemusí být ani ozbrojené, mohou měnit náladu v celých regionech, ovlivňovat rozhodování vlád a děsit veřejnost napříč kontinenty.

Takže otázka nezní jen „jak silná je tato raketa“. Otázka zní spíš – jak jsme na takové signály připraveni my? Ne technologicky, ale mentálně. Umíme na ně odpovědět klidně, s rozvahou, ale zároveň s odhodláním? Protože toto už není jen o vojenském soupeření. Je to o tom, kdo udrží nervy a nenechá se zastrašit.