Rusko zbrojí pod hladinou: Ponorky s raketami Kalibr cílí na Evropu

Zatímco oči světa zůstávají upřené na Ukrajinu, v pozadí se odehrává něco jiného. Možná to není tak hlasité, možná si toho ani hned nevšimnete – ale o nic méně důležité to rozhodně není. Pod hladinou moří a podél pobřeží totiž Rusko rozehrává strategickou partii, která se netýká jen současnosti, ale i budoucího rozložení sil.

Nečekejte žádné dramatické záběry nebo titulky plné explozí. Tady jde o něco jiného – o tiché přesuny techniky, o pečlivě vybrané lokace, o rozmisťování systémů, které mají jediný účel: být připravené. A možná i odstrašovat. Rusko mezitím buduje síť, která má chránit to nejdůležitější – své námořní cesty, vojenské základny, zásobovací trasy i ekonomické zájmy.

Nedělá kolem toho rozruch, ale pracuje na tom systematicky. Krok za krokem. Ponorky, pobřežní rakety, radary, logistická zázemí – všechno to do sebe zapadá. Cíl je jasný: udržet protivníky co nejdál. A hlavně zajistit, že ruské lodě – ať už vojenské nebo nákladní – budou moct plout bez překážek. V klidu. A s jistotou, že jsou pod ochranou.

Ale pozor, nejde jen o pasivní obranu. Tato strategie slouží i jako nástroj moci. Jasný signál, že si Rusko umí nejen chránit to své, ale i vytvářet tlak na ostatní. Zkrátka, podívat se blíž na to, jak Rusko chrání své moře, znamená pochopit mnohem víc než jen vojenskou taktiku. Je to pohled do způsobu, jakým si Moskva představuje rovnováhu sil ve světě. A právě tomu se teď budeme věnovat.

Jaderné ponorky v ruské službě

Ruské ponorky mají pověst těžce vystopovatelných a nepředvídatelných protivníků. A právem. Nejnovější modely třídy Jaseň-M, nasazené zejména v rámci Severní flotily, jsou vybavené střelami Kalibr, které dokážou zasáhnout cíl až 2000 kilometrů daleko.

Takový dosah už umí změnit rovnováhu sil – a to i bez toho, aby se ponorka musela přiblížit. Dvě menší, ale velmi tiché diesel-elektrické ponorky třídy Varšavjanka má Rusko dlouhodobě zakotvené v syrském Tartúsu.

Zde fungují jako neviditelné ruce, které chrání zájmy Moskvy ve Středozemním moři. V kombinaci s moderními zbraněmi vytvářejí prostředí, kde si protivník dvakrát rozmyslí, jestli se přiblíží. A v čem je hlavní síla ponorek? Neviditelnost. Tím, že nikdo neví, kde přesně jsou, vytváří tlak. A ten je často účinnější než samotný útok.

Břehy, kam se nevyplácí plout

Ponorky jsou jedna část skládanky, tou druhou jsou systémy umístěné na pevnině. Na Krymu, v Sýrii nebo na arktických ostrovech rozmisťuje Rusko baterie S-300 a S-400, ale také raketové systémy Bastion a Bal. Bastion střílí rakety Oniks – ty letí nadzvukovou rychlostí a jejich úder je smrtící i pro velké lodě. Bal je zase rychle nasaditelný a nenápadný – odpaluje rakety z vnitrozemí a cíle trefí až ve vzdálenosti 120 kilometrů.

Když se do toho zapojí ještě systémy Pantsir a námořní letectvo, vzniká skutečný štít. A přes ten se nedostane nikdo bez rizika těžkých ztrát. Takzvané A2/AD zóny (anti access/area denial) nejsou žádná novinka. Ale Rusko je umí budovat systematicky – a na místech, která jsou strategicky zásadní.

Černé moře, Středomoří a Arktida

Každý region má svoje pravidla. Černé moře je pro Rusko bránou ke Středomoří a zásobování operací v Sýrii. Tamní základna Sevastopol je klíčovým uzlem, a její obrana je absolutní priorita. Podobně důležitý je i syrský přístav Tartús – nejen jako servisní bod, ale jako výspa ruského vlivu.

No a pak je tu sever. Arktida. Dřív nehostinná oblast, dnes stále důležitější koridor mezi Evropou a Asií. Severní mořská cesta se zkracuje, led mizí – a Rusko je připraveno. S jadernými ponorkami, radary i raketami. Nejde jen o přírodní zdroje. Jde i o to, kdo bude mít „klíče“ od této trasy.

Cvičení, která mají víc diváků než vojáků

Když Rusko pořádá cvičení, jako byla například „Červencová bouře“, jde o víc než jen testování připravenosti. Jde o poselství. NATO, spojenci, svět – všichni mají vidět, že Moskva umí propojit všechny složky svých sil: námořnictvo, letectvo, raketovou obranu i elektronický boj.

Výsledkem je komplexní obrana, která chrání nejen vojenské lodě, ale i obchodní trasy. A současně dává najevo, že vstoupit do těchto vod bez pozvání může být riskantní rozhodnutí.

Když ochrana přerůstá v geopolitiku

Celá tato síť – ponorky, rakety, základny – funguje jako obranný systém. Ale má i druhou tvář. Je to politický nástroj. Zónu pod kontrolou si Rusko udržuje nejen silou, ale i hrozbou jejího použití.

A právě v tom je kouzlo: fyzická přítomnost techniky je jedna věc, schopnost ji použít – nebo jen budit dojem, že ji použít může – je často účinnější. Otázka zní: kam až může tato strategie zajít? A bude to záruka stability, nebo jen další krok k novému soupeření na mořích?