SSSR chtěl z oběžné dráhy bombardovat Západ. Raketoplán Buran skončil v troskách

Představte si obrovský kosmický stroj, který měl SSSR vystřelit na technologický vrchol světa. Tichý, bez posádky, s obří náloží. Měl sloužit vědě, ale v zákulisí se mluvilo o něčem úplně jiném – o jaderných zbraních, o tajných misích z oběžné dráhy. Ten stroj se jmenoval Buran. A do vesmíru se podíval přesně jednou. Přesto kolem něj dodnes koluje víc otazníků než jistot.

Dne 15. listopadu 1988 vzlétl z Bajkonuru a během necelých čtyř hodin obletěl Zemi. Bez jediného člověka na palubě zvládl autonomní přistání – v tomto směru předběhl i americký Space Shuttle. Jenže zatímco Američané s raketoplány létali desítky let, Buran zůstal u svého prvního – a posledního – letu.

Proč vůbec vznikl?

Všechno to vlastně začalo už v roce 1981, kdy Američané odpálili svůj úplně první raketoplán Columbia. Vypadalo to jako velký krok pro vědu a výzkum, jenže v Moskvě to vyvolalo pořádný rozruch. Co když ten americký Shuttle není jen o experimentech a satelitech? Co když se za tím skrývá něco víc?

Některé sovětské zprávy rovnou varovaly – možná jde o zbraň, která by mohla z oběžné dráhy svrhnout jaderné hlavice přímo na klíčové cíle. Přehnané? Klidně. Ale v době studené války bylo lepší být paranoidní než překvapený. A tak se Sovětský svaz pustil do vlastního projektu. Chtěl postavit stroj, který bude nejen stejně schopný, ale ideálně ještě dál. A tak vznikl Buran.

Vypadá jako Shuttle, ale nenechte se zmást

Na první pohled vypadal Buran jako americký Shuttle – stejný tvar, podobná velikost, způsob přistání taky seděl. Jenže technicky šlo o úplně jiný systém. Shuttle měl motory na zádi a startoval s pomocí vnější nádrže a dvou pomocných raket.

Buran motory neměl – do vesmíru ho vynesla obří nosná raketa Eněrgija. On sám byl v podstatě „náklad“ bez hlavního pohonu. To znamenalo jediné: každý start byl extrémně drahý. Nosná raketa nebyla znovupoužitelná. A když SSSR začal ekonomicky kolabovat, bylo jasné, že něco takového prostě neutáhne.

Co měl opravdu za úkol?

Tady to začíná být opravdu zajímavé. Teoreticky mohl Buran vynést až 30 tun nákladu na nízkou oběžnou dráhu. A to je dost na pět jaderných hlavic typu 8F673 – každá z nich s ničivou silou přes dva megatuny. Tyto hlavice měly vlastní navádění a byly schopné samostatného sestupu z orbity. Pokud by je Buran nesl a vrátil se zpět na Zemi, mohl by svůj náklad vypustit naprosto nenápadně.

Sověti přemýšleli i o dalších možnostech – například o vybavení Buran laserem nebo plánovacími střelami. Ale většina z toho skončila u výkresů. V 80. letech nebyla technika na takové úrovni, aby to všechno dokázali zrealizovat.

Let, který nic nezměnil

Buran se poprvé (a naposledy) vznesl 15. listopadu 1988. Let byl úspěšný, ale pokračování se nekonalo. SSSR se dostal do krize, peníze docházely a projekt šel k ledu. A když v roce 2002 spadla střecha hangáru, pod kterou Buran odpočíval, definitivně skončil i on.

Ironií zůstává, že americký Shuttle se také ukázal jako drahý a provozně náročný. I přesto ale zvládl 135 misí. Buran? Pouze jednu. Technicky možná předběhl dobu, ale politicky a ekonomicky už zkrátka přišel pozdě.

Zůstal jen příběh

Buran je dnes symbolem doby, kdy se studená válka přesouvala až na oběžnou dráhu. Kdy se vesmír nestal prostorem míru, ale další frontou. Je to příběh o tom, jak technické ambice narazily na realitu – finanční, politickou i lidskou. A i když letěl jen jednou, zanechal v historii pořádnou stopu. Protože někdy i jediný let může říct víc než stovky dalších.