Světový unikát: Íránské vojenské vybavení, které nikdo jiný nemá

Írán vyrábí zbraně, které jsou světovým unikátem. Jde o zvláštní kombinace muzejní kvality a moderní technologie.

Až do konce 70. let měl Írán díky dobrým vztahům s USA přístup k západnímu vybavení a vojenským poradcům. Šáh si mimo jiné objednal od USA více než 300 stíhaček F-5, více než 200 letounů F-4 a 80 letounů F-14 Tomcat. Dodávky ze Spojeného království zahrnovaly přibližně 1 000 tanků Chieftain a přibližně 300 obrněných vozidel FV101.

Írán také obdržel stovky amerických tanků M60 a transportér M113, francouzské protiletadlové komplety Rapier nebo americké MIM-23 Hawk. Írán také objednal v amerických loděnicích čtyři torpédoborce typu Kidd, které však nebyly dodány a nakonec připadly tchajwanskému loďstvu.

Íránský zbrojní průmysl

Islámská revoluce odřízla Írán od západního vybavení, ale díky včasným dodávkám a následné modernizaci používají íránské ozbrojené síly neobvyklou kombinaci výzbroje: díky zpětnému inženýrství bylo mnoho modelů starého západního vybavení okopírováno a zavedeno do výroby v místních modernizovaných verzích.

Írán je zároveň jednou z mála zemí schopných vyrábět celou škálu výzbroje, od letadel přes tanky až po ruční zbraně nebo balistické rakety.

Vrtulník IAIO Toufan 2

V provozu zůstává i vybavení objednané ještě za šáha, jako například letouny F-14 Tomcat, jejichž jediným uživatelem je v současnosti Írán. Írán rovněž provozuje americké bitevní vrtulníky Bell AH-1 Cobra a to jak původní verzi, tak stroje již postavené vlastními silami pomocí reverzního inženýrství, například přímou kopii amerického stroje s názvem Panha nebo jeho vývojovou verzi – vrtulník Toufan 2, jak uvádí server Army Technology.

Íránský průmysl také kombinuje západní a ruské vybavení a vyrábí sestavy, jako je rodina tanků Zulfiqar. Mnohé modely íránské techniky připomínají garážové samohybky, zatímco jiné – například „moderní“ letouny HESA Saeqeh – jsou vylepšené zbraně staré 40-50 let v novém obalu. Nicméně některé modely představují překvapivě vysokou úroveň technologie, kterou Írán získal mimo jiné nákupem zbraní na černém trhu.

Esa v rukávu ajatolláha – íránský raketový program

To platí zejména pro ty zbraně, na jejichž vývoj Írán nešetří prostředky. Kromě jaderného programu, který je realizován s přestávkami a s četnými problémy, Teherán vyvinul mimo jiné vlastní balistické rakety a také velkou rodinu různých bezpilotních letounů, včetně strojů, jež jsou kopiemi nového amerického vybavení.

Přitom je třeba mít na paměti, že v Íránu paralelně existují dva typy ozbrojených sil. Kromě pravidelné armády, která má na starosti ochranu státu a jeho hranic, existuje také Sbor revolučních gard. Jedná se vlastně o alternativní armádu s vlastním letectvem, námořnictvem nebo rozvědkou. Jejím úkolem je chránit výdobytky islámské revoluce.

Letadlo IAIO Qaher-313

Letoun Qaher-313 je kontroverzní zařízení. Írán jej totiž prezentuje jako stroj páté generace, který je postaven s ohledem na požadavky na utajení a je vybaven nejmodernějšími technologiemi.

Analýza konstrukčních detailů však ukazuje, že Qaher-313 je buď nedorozumění, nebo podvod. Maketa neschopná letu, s kabinou příliš stísněnou pro pohodlné používání pilotem normální velikosti a s řešeními, která vypadají působivě, ale v praxi by způsobila problémy. Pozornost je věnována například absenci jakýchkoli viditelných provozních poklopů, nedostatku prostoru pro účinný motor nebo velmi malému přístupu vzduchu k motorům.

Ačkoli se Írán chlubí videozáznamy a fotografiemi, na nichž je vidět letoun Qaher-313, jedná se s největší pravděpodobností pouze o propagandistickou mystifikaci a Qaher-313 existuje pouze jako maketa.

Balistická raketa Ghadr-110

Střela Ghadr-110 je spolu se souběžně vyvíjenou střelou Sejjil v současnosti nejmodernější íránskou balistickou střelou, jak uvádí server Military Wiki. Pravděpodobně se jedná o hlubokou modifikaci jiné íránské balistické střely Šaháb-3, vyvinuté ve spolupráci se Severní Koreou.

Ghadr-110 je dvoustupňová raketa s postupnými stupni na kapalné a pevné palivo. Má dolet až 2 000 km a během letu zrychluje na rychlost až Mach 9. Hmotnost nesené hlavice není známa (u starších raket Šaháb-3 dosahovala 1 200 kg).

Střelu tohoto typu považují izraelské zdroje mimo jiné za potenciální nosič íránské jaderné hlavice. Střela má dolet, který jí umožňuje zasáhnout cíle nejen na Blízkém východě, ale i v jižní Evropě.

Tank Zulfiqar

Rodina tanků Zulfiqar (existují tři generace těchto strojů) je příkladem poněkud neobvyklé sestavy zbraní. Tank je totiž unikátní kombinací americké, ruské a íránské technologie.

Zulfiqar využívá podvozek starého amerického tanku M48 Patton (jedná se o konstrukci z 50. let) s upravenou pohonnou jednotkou s vyšším výkonem. Pancéřovaná korba má věž íránské konstrukce s prostorem pro sovětský kanon 2A46, známý z tanku T-72.

Nejnovější verze íránského tanku Zulfiqar-3 má výrazně modernizované vybavení, včetně laserového dálkoměru, systému řízení palby a automatického nabíječe. Přesný počet vyrobených tanků tohoto typu není znám – podle odhadů mohlo být vyrobeno až kolem 1 000 strojů všech verzí.

HESA Saeqeh 2 letadla

Na rozdíl od modelu Qaher-313 íránská rodina letounů Saeqeh a Saeqeh 2 skutečně existuje a létá. Teherán je prezentuje jako moderní, současné stroje, ale jedná se o velmi zajímavou modifikaci starých amerických stíhaček F-5.

Více než 50 let stará platforma dostala nové aerodynamické uspořádání s dvojitou hranou a v případě modelu Saeqeh 2 i s místem pro druhého člena posádky. Podle íránských zdrojů má letoun vylepšenou avioniku, mimo jiné včetně radaru, a je upraven pro nesení moderní výzbroje.

Mezi nové schopnosti patří nejen vzdušný boj, ale také útoky na pozemní cíle. K těmto informacím je však třeba přistupovat s opatrností, protože stroj prezentovaný jako moderní letoun je ve skutečnosti pokusem o vylepšení levné a jednoduché stíhačky ze 60. let.

Tank Karrar

Tank Karrar, který byl odhalen před několika lety, je pravděpodobně stroj postavený od nuly v Íránu, ale s využitím řešení starších sovětských, amerických a britských tanků. Jak uvádí server Military Today, navzdory vizuální podobnosti s ruským T-90 se podle Teheránu jedná o zařízení vyvinuté výhradně íránskými průmyslovými silami.

Karrar je chráněn kompozitním pancířem vyvinutým v Íránu a doplněným reaktivním pancířem. Pravděpodobně na základě okopírovaného ruského pancíře Relikt. Jeho výzbroj tvoří hladký kanón ráže 125 mm a díky použití automatického nabíječe je počet členů posádky snížen na tři.

Některé fotografie tanku naznačují, že je vybaven nějakou verzí systému aktivní ochrany, nejspíše typu soft-kill, tj. ovlivnění přilétající střely narušením jejího naváděcího nebo směrového systému.

Zdroj: army-technology.com, military-history.fandom.com, military-today.com, redakce

Pravidla diskuze:

  • Diskutujte slušně - nenadávejte, neurážejte, nespamujte, pište k tématu článku.
  • Netolerujeme rasismus, násilí, vyhrožování a nenávistné reakce vůči jiným uživatelům.
  • Nebavte se o redakci webu, diskuze je určena k probírání tématu článku.
  • Některé komentáře procházejí schvalovacím procesem, nevhodné příspěvky budou bez upozornění smazány.
Upozornit na nové komentáře
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline zpětná vazba
Zobrazit všechny komentáře
0
Budeme rádi, když okomentujete tento článekx