Tank T-80BVM se v boji rozpadá. Ruští vojáci mluví o smrtelné pasti

Na papíře vypadá ruský T-80BVM jako slušně vyladěný stroj – moderní zaměřovače, reaktivní pancíř, pořádná výzbroj a k tomu ještě turbína, která z něj dělá jedno z nejrychlejších obrněných vozidel ruské armády. Jenže co papír snese, to bojiště neodpustí. A právě tady začíná problém.

Voják, který si říká „Tim“, popisuje své zkušenosti s tímto tankem bez příkras: „Na fotkách to vypadá jako moderní stroj, ale ve skutečnosti se rozpadá. Hydraulika nám tekla hned, jak jsme sjeli z rampy. A když opravíš jeden problém, brzy se objeví další.“

Ať už jde o technické závady, nebo o samotný komfort uvnitř, kritika je ostrá. Přidání moderních přístrojů do už tak stísněného interiéru T-80BVM vedlo k tomu, že zejména velitel tanku doslova nemá kam dát ruce. Když se k tomu připočtou potíže s nekvalitním šroubováním a opakujícími se úniky kapalin, začíná být jasné, že modernizace na papíře nestačí.

Pancíř z min? Improvizace místo jistoty

Jedním z nejvíce zarážejících bodů je ale pancéřování. Vojáci hlásí, že některé reaktivní bloky jsou vyrobené z demontovaných protitankových min, a to navíc metodou připomínající domácí dílnu. Místo kvalitní ochrany se tak mohou posádky spíš obávat, že pancíř selže ve chvíli, kdy ho budou nejvíc potřebovat.

A logistika? Ještě horší. Tankisté si prý musí náhradní díly kupovat sami – od servisních jednotek nebo za vlastní peníze. Připomíná to spíš válečný bazar než profesionální armádní provoz. Kdo nemá známosti, nemá díly. A bez dílů tank nefunguje.

Vylepšený veterán? Spíš provizorní obrněnec

T-80BVM vznikl modernizací starších tanků T-80BV a T-80B. Ty roky ležely ve skladech, než se rozhodlo, že je znovu pošlou do boje – ale už v nové výbavě. Tanky dostaly termovizní systém Sosna-U, nové senzory, přídavné pancéřování i úpravy pro moderní munici. Výsledkem měl být stroj, který obstojí i v současných konfliktech.

Jenže modernizace nestačila. Bojiště na Ukrajině si vyžádalo další úpravy – od známých klecových střech proti dronům, přes reaktivní dlaždice navíc až po visící koule z řetězů kolem věže. Improvizované úpravy jsou sice praktické, ale zároveň ukazují, jak moc musí vojáci sami hledat cesty, jak přežít. Konstrukční řešení to rozhodně nejsou.

Výhody? Přeci jen se něco najde

Zní to všechno hrozně? Možná, ale pár světlých momentů se najde. Například pohon – plynová turbína tanku T-80BVM je něco, co i kritici často chválí. Umožňuje okamžitý nástup výkonu, což se hodí jak při útočném manévru, tak při ústupu. Tank tak zvládne i couvat rychlostí přes 10 km/h, což u obrněnců rozhodně není standard.

Právě díky této dynamice si tank vysloužil přezdívku „létající tank“. Na bojišti, kde záleží na každé vteřině, je toto zkrátka výhoda. Ale když motor táhne perfektně a zbytek selhává, je to jako mít sportovní auto s uvolněným volantem.

Statistika ztrát mluví jasně

Ruská armáda měla před válkou kolem 200 těchto tanků. Během války se jejich produkce sice zvýšila, ale když se podíváme na veřejně ověřená čísla – zejména fotografie a záběry zničených kusů – ukazuje se, že Rusko přišlo nejméně o 240 tanků T-80BVM. To znamená, že většina modernizovaných tanků byla během bojů ztracena. A to přesto, že měly být odolnější než T-72 nebo T-90.

Nezáleží, kolik vrstev pancíře přidáte, pokud je základ nekvalitní. Pokud musíte tank „dokupovat“ jako stavebnici a s každou jízdou doufat, že dnes nebude unikat kapalina nebo vypadne zaměřovač, je něco špatně. A právě to vojáci potvrzují.

Papírově moderní, reálně k zlosti

T-80BVM je tedy tankem plným rozporů. Na jedné straně má parametry, které by ho mohly řadit mezi silné články ruské obrněné techniky. Na straně druhé trpí špatným zpracováním, nedostatkem kvalitních součástek a absencí logistiky. Výpovědi posádek přitom potvrzují, že modernizace byla spíš kosmetická než hluboká. Na přehlídkách tanky vypadají skvěle. Ale jakmile sjede z rampy a hydraulika začne téct, začne realita. A ta je tvrdší než ocel.