Trench 94: Hřbitov jaderných ponorek amerického námořnictva

Přemýšleli jste někdy o tom, kam se jaderné ponorky podějí, když zaniknou? Tedy kam se ukládají jejich vysoce radioaktivní jádra po vyřazení z provozu?

V USA existuje místo zvané Trench 94, které je vlastně hřbitovem jaderných ponorek a obsahuje desítky starých reaktorů, které jsou zde uloženy na věčné časy.

A přestože je toto místo zabezpečené a bylo navrženo tak, aby se zmírnily dopady radioaktivních obyvatel na životní prostředí, počet vyřazených jaderných reaktorů bude v příštích letech pravděpodobně narůstat.

Vzestup jaderných ponorek

Jaderné ponorky jsou pochybným symbolem technologického úspěchu. Nejenže jim atomové palivo umožňuje neomezený dosah po světových oceánech, ale mohou fungovat přibližně 20 let, než je třeba doplnit palivo. Po většinu své životnosti jsou tato plavidla zpomalována pouze lidmi, které převážejí – těmi otravnými lidmi a jejich potřebou jíst a odpočívat.

Tato schopnost nepřetržitého provozu bez nutnosti doplňování paliva je velkou výhodou v době války. Ponorky s jaderným pohonem se na rozdíl od svých dieselových protějšků nemusí vynořovat, aby nabraly vzduch pro své motory, takže jim nehrozí, že je zpozorují ostřížím zrakem nepřátelé.

Vývoj těchto efektivních plavidel byl zahájen v samém srdci jaderného věku, ve 40. letech 20. století, a poprvé byla vyzkoušena v roce 1953. První ponorka s jaderným pohonem, USS Nautilus, byla nakonec spuštěna na moře v roce 1955.

Odtud technologie rychle postupovala a byla vyvinuta pro různá další plavidla, jako jsou letadlové lodě (USS Enterprise) a křižníky (USS Long Beach). Do konce roku 1962 mělo americké námořnictvo v provozu 26 jaderných ponorek a dalších 30 bylo ve výstavbě.

Současně byla technologie sdílena s Velkou Británií, zatímco další státy s jadernou silou (ty, které již vyvinuly a vyzkoušely jaderné zbraně), jako Francie, Rusko a Čína, vyvíjely vlastní verze.

Na konci studené války v roce 1989 bylo na celém světě v provozu nebo ve výstavbě více než 400 ponorek s jaderným pohonem. Dnes je jejich počet mnohem nižší (přibližně 150), ačkoli počet zemí, které vyvíjejí plavidla, vzrostl a patří mezi ně i Indie, zatímco země jako Brazílie a Austrálie zkoumají své vlastní možnosti.

Kromě jaderných ponorek vyvíjejí některé země také plavidla s jaderným pohonem, která slouží k civilním účelům, například ruské ledoborce, které zkoumají arktické oblasti. Japonsko se v 70. letech 20. století rovněž pokoušelo vytvořit vlastní varianty plavidel s jaderným pohonem, ty se však nepodařilo uvést do provozu.

Velký hřbitov reaktorů

Při vyřazování reaktorů je zapotřebí celý proces odstranění jejich vysoce nebezpečných jader. Nejprve se plavidla rozřežou na segmenty, aby se odstranila aktivní zóna reaktoru a palivo; v USA se palivo posílá do Idaho National Lab. Odstraněná část obsahuje okolní plášť, olověné stínění reaktoru a palivové články.

Po vyjmutí jsou „suché sudy“, jak se jim říká, převezeny po řece Columbia a poté vyloženy v přístavu Benton, odkud jsou nákladními auty převezeny na místo v Hanfordu ve státě Washington. Zde se nachází Trench 94.

Jakmile sudy dorazí, jsou přemístěny 304,8 m dlouhého otevřeného příkopu. V současné době se na místě nachází asi 136 sudů, které jsou viditelné na mapách Google.

Sudy, známé jako kontejnery s vysokou odolností (HIC), jsou navrženy tak, aby v nich radioaktivní obsah vydržel 300 let a přežil i vážné poškození.

To je dobré pro nejbližší budoucnost, ale stejně jako většina jaderného paliva představují výzvu pro budoucí generace. Podle amerického námořnictva obsahuje každý sud přibližně 25 000 curie radiace (což by člověka po ozáření zabilo) a za 1 000 let bude stále obsahovat přibližně 250 curie.

Zdroj: Wikipedia, Popular Mechanics, redakce