Věří na plochou Zemi a škodlivé vakcíny. Kde začíná pád do světa dezinformací?

Pamatujete si ještě, jak po útocích na WTC v roce 2001 internet zaplavila vlna konspiračních teorií? Najednou se všude objevovala videa, blogy a „analýzy“, které prý dokazovaly, že všechno bylo úplně jinak. Že věže spadly řízenou demolicí. Že za tím byla vláda, tajné služby nebo vůbec někdo jiný, jen ne ti, které ukazovala oficiální zpráva.

Mnoho lidí tehdy poprvé zažilo zvláštní pocit – že znají něco, co ostatní nevidí. Že konečně prohlédli lži médií. A že patří do skupiny těch, kteří „vidí za oponu“. A právě to je ten klíčový moment, kdy se člověk začíná propadat do světa konspirací. Protože ten pocit výjimečnosti, ten nával jistoty, že „já vím pravdu a ostatní žijí ve lži“, je silný.

Všechno do sebe zapadá. A to je problém

Zpočátku jde o nevinnou zvědavost. Chcete jen vědět víc. Ale čím déle se v tom světě pohybujete, tím těžší je z něj vystoupit. Po teorii o WTC přijdou další – o projektu HAARP, který prý ovlivňuje počasí, o chemtrails, o vakcínách, o 5G sítích, o iluminátech, reptiliánech nebo o ploché Zemi. Každá z nich se stává novým střípkem do mozaiky „skutečné pravdy“. A mozek si ten pocit propojení a smyslu doslova zamiluje.

Když se na to podíváte z odstupu, dává to psychologicky smysl. Konspirační teorie totiž nejsou o faktech – jsou o emocích. Umožňují cítit se silnější v době, kdy se člověk cítí bezmocně. Dávají příběh světu, který jinak působí chaoticky a nepochopitelně. Nabízejí viníka, jednoduché vysvětlení, a především – dávají vám pocit, že patříte někam, kde vás „nikdo neobelhává“.

Jenže cena za to je vysoká. Kdo jednou uvěří, že všechno je spiknutí, začne pochybovat o všem. Věda, média, lékaři – všichni se stanou podezřelými. A každá kritika se dá snadno odmítnout jako důkaz toho, že „oni se nás bojí, protože máme pravdu“. Je to uzavřený kruh.

Kritika nefunguje. Pomůže jen trpělivost

Z tohoto kruhu se nedá nikoho „vyrvat“ silou. Nezabírají hádky, posměch ani útoky. Naopak – čím víc se někdo směje nebo kritizuje, tím víc se konspirátor utvrzuje ve svém přesvědčení, že má pravdu.

Skvělým příkladem je příběh Jerana Campanelly – kdysi jednoho z hlasitých zastánců teorie o ploché Zemi. Roky natáčel videa, kde „vyvracel“ vědu a dokazoval, že NASA všechno falšuje. Pak se ale přidal k vědecké skupině The Final Experiment, která se rozhodla některé teorie fyzicky otestovat. Společně vyrazili do terénu a pozorovali jevy, které by na ploché Zemi nebyly možné.

Jeran během jednoho z těchto experimentů viděl celodenní slunce – jev, který by v jeho představě o světě neměl existovat. Ten okamžik s ním otřásl. Začal si klást otázky, které si dřív zakazoval. A právě tehdy vstoupil do hry Dave McKeegan, další člen výpravy. Neútočil na něj, neposmíval se mu. Jen trpělivě vysvětloval, jak fungují fyzikální principy, proč jsou snímky z misí Apollo pravé a jak se dá ověřit zakřivení Země.

Trvalo to roky, než Jeran přiznal, že se mýlil. Ale nakonec to udělal. A i když se od něj komunita plochozemců odvrátila, dnes říká, že právě klid, trpělivost a otevřený rozhovor mu pomohly přemýšlet jinak.

Rozum se probouzí, když utichnou emoce

Tohle je zásadní. Nikdo se nedá přesvědčit násilím. Ale dá se inspirovat – pokud se mu nabídne prostor k přemýšlení, ne k boji. Kdo někdy zkusil diskutovat s člověkem ponořeným do konspirací, ví, že to je běh na dlouhou trať. Ale každý malý zádrhel v jeho logice, každá pochybnost, která se vkrade do jeho jistoty, je krok správným směrem.

Je snadné si myslet, že stačí ukázat fakta, aby člověk změnil názor. Jenže pokud je ten názor postavený na emocích a identitě, fakta nemají šanci. A pokud na něj zaútočíte, obranný mechanismus se jen utuží.

A tak možná platí jednoduché pravidlo: kdo chce pomoci, musí přestat křičet a začít se ptát. Protože rozum nezačne fungovat, dokud se neuklidní emoce. A dokud si člověk neřekne: „Možná se mýlím.“ Teprve tehdy se dá z té králičí nory zase vyšplhat ven.