Vznikl život na Zemi díky sluneční bouři? Věda přináší nový scénář

Napadlo vás někdy, jak asi vypadalo Slunce, když se Země teprve dávala dohromady? Vědci teď přichází s novými poznatky – a podle nich to rozhodně nebyla poklidná hvězda, která si jen tiše svítí. Právě naopak. Mladé Slunce bylo divoké, nestabilní a plné energie, která doslova létala všemi směry. A to mohlo zásadně ovlivnit všechny planety v okolí, včetně té naší.

Odpověď na to, jak přesně se tehdy chovalo, přinesla hvězda EK Draconis. Vědci ji sledují, protože se Slunci nápadně podobá – jen je mnohem mladší. A právě v tom je klíč. Díky ní mají možnost nahlédnout do doby, kdy naše Slunce teprve dospívalo. Tato hvězda jim slouží jako takové vesmírné okno do minulosti.

Hvězda jako časová schránka

EK Draconis je typově téměř stejná jako Slunce. Ale co je na ní nejdůležitější – je mladá. Odhaduje se, že je jí asi 100 milionů let. Pro srovnání, Slunce má skoro pět miliard. Díky tomu, že je EK Draconis „v plenkách“, může vědcům ukázat, jaké bylo Slunce v době, kdy Země teprve chytala tvar.

A co že to vědci vlastně viděli? Poprvé v historii zachytili tzv. víceteplotní koronální výtrysk – obrovskou sluneční erupci, která vypustila do vesmíru dvě různé vrstvy hmoty. Nejprve přišla vlna žhavé plazmy, pak následoval proud chladnějšího plynu.

Tento jev se povedlo zachytit díky spolupráci vesmírných a pozemních teleskopů. Hubbleův dalekohled sledoval ultrafialové záření, zatímco teleskopy v Japonsku a Koreji pracovaly s vodíkovou čarou H-alfa. Dohromady dali vědcům velmi detailní pohled na celý proces.

Erupce ve dvou dějstvích

Co se vlastně stalo? Nejprve se z hvězdy vyvalil oblak plazmy o teplotě kolem 100 000 kelvinů, který letěl rychlostí až 550 km/s. A to už je pořádný fofr. Zhruba deset minut poté následovala pomalejší vlna – chladnější plyn o teplotě 10 000 kelvinů, který letěl „jen“ 70 km/s. Nešlo tedy o jednu bouchnutou bublinu. Ale o složitý, vícestupňový proces. A právě to je pro vědce přelomové.

Ta první, horká fáze je energeticky nejvýznamnější. Vytváří rázové vlny a nabité částice, které mohou „bombardovat“ okolní planety. V době, kdy ještě neměly husté atmosféry nebo magnetické pole, to mohlo znamenat zásadní změny – včetně zničení atmosféry, sterilizace povrchu, ale i chemických reakcí, které mohly život odstartovat.

Co to říká o našem Slunci?

Vědci se domnívají, že Slunce v rané fázi vývoje provádělo velmi podobné výtrysky jako EK Draconis. A že to nebyla výjimka, ale spíš pravidlo. Planety jako Mars, Venuše nebo Země tak byly pod palbou vysokorychlostních částic, které mohly ovlivnit jejich vývoj na miliony let dopředu.

Například Mars mohl kvůli tomu přijít o svou atmosféru. Venuše mohla být přehřátá ještě dřív, než mohla začít chladnout. A Země? Ta zřejmě přežila právě proto, že byla ve správné vzdálenosti. A že její atmosféra reagovala jinak. Možná díky těmto výbuchům vznikly první organické molekuly, ze kterých se postupně vyvinul život. Zní to jako sci-fi? Ale právě takové jsou některé vědecké teorie.

Vědci vidí i do budoucnosti

Tato pozorování nejsou jen pohledem zpět. Mají i praktické využití. Hvězdy jako EK Draconis existují ve vesmíru ve velkém množství. Kolem některých už známe planety, které by teoreticky mohly být obyvatelné. Ale pokud jejich „slunce“ vypouští každou chvíli podobné erupce, je otázka, zda tam může život vůbec přežít.

Astrobiologie – tedy věda o životě ve vesmíru – tak dostává nový směr. Nestačí hledat planetu s vodou. Musíme se dívat i na to, jak moc je bombardovaná zářením a částicemi ze své hvězdy.

Vše nasvědčuje tomu, že naše Slunce je dnes vlastně výjimka. Není úplně klidné, ale ve srovnání s mladými hvězdami působí spíš jako umírněný starší pán. Kdysi tomu ale bylo jinak – a to zásadně. A právě EK Draconis nám pomáhá tuto minulost odhalit.