Byly potraviny za socialismu opravdu kvalitnější? Tato otázka se v diskusích na internetu objevuje znovu a znovu. Někdo vzpomíná na šunku, která prý „voněla po mase“, jiný na smetanu v mléce nebo chleba bez „chemie“. Jenže čím víc se do toho člověk ponoří, tím je to celé složitější. A možná trochu děsivější.
Zní to možná překvapivě, ale podle dokumentů a odborníků byla právě za socialismu kvalita potravin jedním z největších problémů. Pod názvem „Jsou naše potraviny závadné?“ odvysílala Československá televize dokument, který rozvířil klid socialistických časů. A odpověď? Bohužel ano. Chyběly normy na řadu nebezpečných látek, a pokud nějaké existovaly, často se prostě nedodržovaly.
Socialistická šunka s příchutí chemie
Fakta mluví poměrně jasně. Potraviny za socialismu zkrátka nebyly tak „poctivé“, jak si je dnes mnozí idealizují. Spíš naopak. Podle zprávy ministerstva životního prostředí z počátku devadesátých let se v jídle často objevovaly látky, které by dnes neprošly ani základní kontrolou – benzen, dusičnany, těžké kovy, mykotoxiny nebo zbytky pesticidů. U mnohých z nich tehdy vůbec neexistovaly jasné limity. A tam, kde už stanovené byly, se jejich dodržování bralo spíš jako doporučení než povinnost.
A pak tu byly PCB – polychlorované bifenyly, látky používané v barvách na stěny kravínů nebo v nátěrech zemědělské techniky. Pomalu se uvolňovaly do krmiv a pak do masa, mléka, vajec i másla. Výsledek? Miliony lidí konzumovaly roky nebezpečné chemikálie. Včetně dětí. Dokonce i kojenecká výživa byla kontaminovaná.
Zní to neuvěřitelně, ale přesto je to pravda. Jak upozornil Český rozhlas ve svém pořadu z února 2017, v roce 1984 Američané vrátili celou zásilku československé šunky kvůli vysokému obsahu PCB. Domácí spotřebitelé se o tom nikdy nedozvěděli.
Co se pokazilo, to se zamlčelo
Za socialismu se o kvalitě potravin mlčelo. Když se něco pokazilo, nebyla snaha problém řešit – ale ututlat. Jak v roce 2018 uvedla chemička Jana Hajšlová pro Lidové noviny, veřejnost se tehdy o problémech s potravinami často vůbec nedozvěděla. Otravy jídlem se tajily, epidemie se zakrývaly zdravotními prázdninami ve školách.
Dnes funguje síť kontrol, veřejnost je informována, výrobky jsou zpětně stahovány z trhu. A především – máme přístup k informacím. Za socialismu u nás nic podobného neexistovalo. Ani tlak médií, ani spotřebitelské testy. Jen cenzura.
„Chutnalo to jinak.“ Ale bylo to opravdu lepší?
Velmi často se argumentuje chutí. Salám byl poctivější, mléko hustší, chleba křupavější. Jenže chuť je zrádná. Paměť si vybírá, co se jí hodí. Lidé si možná pamatují šunku z mládí, ale nepamatují si, kolik masa vlastně obsahovala (často méně než 70 %). A že se v ní mohly vyskytovat chemikálie? To jim nikdo neřekl.
Například smetana na povrchu mléka neměla s kvalitou nic společného – šlo jen o chybějící homogenizaci, tedy proces, při kterém se mléčný tuk rovnoměrně rozdělí v kapalině. Bez něj tuk stoupá vzhůru a vytváří známou „čepici“.
Dnes si může člověk udělat jogurt z běžně dostupného čerstvého pasterizovaného mléka. Jen nesmí použít tzv. UHT mléko, které – pozor – existovalo už za socialismu pod názvem AB mléko. A bylo několikanásobně dražší než běžné mléko.
Co je vlastně UHT?
Zkratka UHT možná zní jako něco složitého z laboratoře, ale ve skutečnosti jde o docela jednoduchý trik, jak prodloužit životnost mléka. Znamená to Ultra Heat Treatment, neboli ošetření ultravysokou teplotou.
Při tomto procesu se mléko na pouhou vteřinku nebo dvě ohřeje na opravdu vysokou teplotu – 135 až 150 stupňů Celsia. Tím se z něj odstraní všechny mikroorganismy, které by ho jinak rychle zkazily. A protože se pak hned stáčí do sterilních obalů za velmi přísných podmínek, může takové mléko vydržet i několik měsíců mimo lednici – klidně jen tak ve skříňce.
Z technologického hlediska je to paráda. Jenže tato výhoda má i svou daň – UHT mléko už není úplně ideální pro domácí fermentaci, tedy třeba na výrobu jogurtu. Kvůli vysoké teplotě totiž projde takovou změnou, že už se s ním v kuchyni hůř pracuje. Proto i dnes platí, že pokud si chcete doma vyrobit jogurt, sáhněte raději po klasickém pasterizovaném mléce, ne po tom s dlouhou trvanlivostí.
Takže když někdo s jistotou tvrdí: „Tehdy šel z mléka udělat jogurt, dnes už to nejde,“ není špatné si nejdřív zkontrolovat, co vlastně má doma v lednici. Možná nejde o kvalitu mléka, ale jen o jeho typ. A to je dost podstatný rozdíl.
Z obyčejného gothaje legendární delikatesa
„Vonělo to jinak.“ „Gothaj byl gothaj.“ „Z mléka se udělala kyška a jogurt voněl po mléce, ne po kukuřici.“ Takové vzpomínky se v diskusích objevují pořád dokola. Někdo si vybaví, že salám stál dvacku a neobsahoval separát, jiný nedá dopustit na jogurt bez škrobu nebo tvarůžky, které prý voněly poctivě, ne uměle. A do toho samozřejmě nesmíme zapomenout na smetanu, co se sbírala lžičkou.
Hodně se taky tvrdí, že tehdy v jídle nebyla žádná éčka. Jenže to není tak úplně pravda. Přídatné látky se používaly i za socialismu, jen se jim ještě neříkalo „E něco“. Systém značení podle evropských norem vznikl až později. Některé látky se objevovaly na obalech – třeba kyselina benzoová jako konzervant – ale běžný zákazník stejně netušil, co přesně jí, a hlavně: nikdo to moc nekontroloval.
Další oblíbený argument? „Dnes se to všechno zbytečně dramatizuje, dřív se nad tím nikdo nepozastavoval.“ A to je právě ono – nepozastavoval. Dnes máme testy, inspekce, etikety, laboratoře. Tehdy jsme měli smetanovou čepici na mléce a iluzi, že co vypadá přírodně, je automaticky zdravé. Jenže tak jednoduché to nikdy nebylo.

Zaznívá i věta: „Vždyť to bylo všude stejné, i na Západě se hnojilo a barvilo.“ Jenže rozdíl byl v přístupu. Západ šel s dobou a zpřísňoval normy, zatímco u nás se o problémech mlčelo. Zatímco jinde se kontaminované potraviny stahovaly z pultů, u nás šly dál na školní jídelníček.
A pak je tu klasika: „Dnes se po všem jen tloustne, tehdy bylo jídlo poctivé.“ Jenže to nebylo jen o jídle. Dřív jsme prostě jedli míň. Výběr byl omezený, sladkosti nebyly na každém rohu a litr limonády se nepil každý den. A pohybu bylo víc. Míň cukru, víc chůze – to není kouzlo potravin, ale běžného dne.
Tak co nám zůstalo? Vzpomínky. Na domácí chleba, který voněl po celém bytě. Na turistický salám zabalený do ubrousku na školní výlet. Jenže mozek je v tomto směru trochu romantik. Čím těžší doba byla, tím víc si to jídlo zpětně přikrášlí. A najednou to nebyl obyčejný jogurt, ale skoro zážitek. Právě tady často vzpomínky přebijí fakta.
Není salám jako salám
Zastánci starých časů rádi srovnávají dnešní nejlevnější potraviny s tím, co si pamatují z mládí. „Dneska je salám samá voda a sója!“ Ano, to může být pravda – ale za pár korun to zkrátka jinak nejde. Jenže jiné to nebylo ani tehdy. Levné salámy už v roce 1989 obsahovaly méně masa než ty dnešní. Složení se neuvádělo. O složení rozhodoval plán, ne kvalita.
A když už byl nějaký salám o něco lepší, nebyl k sehnání. Nebo na něj člověk musel stát frontu, dát známému prodavači „něco navíc“ – nebo mít prostě štěstí. Kvalita tehdy nebyla standard, ale výjimka. A většinou se schovávala pod pultem.
Stát dotoval mléko, kvalitu už ne
Jedním z častých argumentů v debatách bývá, že „za komunistů bylo jídlo levnější“. A ano, mnohé základní potraviny skutečně stály méně. Jenže důvod nebyl v jejich kvalitě nebo efektivitě výroby – ale v politickém rozhodnutí.
Podle historika Martina France z Masarykova ústavu AV ČR stát ceny potravin záměrně držel nízko přes takzvanou obratovou daň, která byla u základního zboží záporná. Například mléko se kvůli tomu dlouhodobě prodávalo pod výrobními náklady. V podstatě ho dotoval stát, aby udržel sociální klid.
Zároveň platilo, že jídlo bylo jednou z mála oblastí, kde šlo reálně šetřit. Výdaje za potraviny tvořily až 40 % domácího rozpočtu – a protože elektronika, textil i další zboží bylo buď nedostupné, nebo drahé, lidé utráceli hlavně za jídlo. I proto zůstalo v paměti jako „levné a dostupné“. Jenže dostupnost nebyla vždy zaručená a kvalita byla často kompromisem.
Jak režim řešil situaci, kdy nebylo co dát do regálů? Podle France jednoduše slevil z kvality. Výjimky z jakostních norem se týkaly mléka, másla, uzenin i čokolády. V praxi to znamenalo, že ceny zůstaly stejné, ale výrobky už nebyly to, co dřív. Nízká cena tak neříkala nic o dostupnosti ani kvalitě – jen to, že stát rozhodl, že daná potravina bude levná. I kdyby to mělo být na úkor kvality.
„Jednu tenisku v čalamádě, prosím“
A co třeba taková čalamáda? Podle pamětníků a bývalých brigádníků ve státních podnicích jako Fruta se běžně stávalo, že se do čalamád zpracovávala zkažená zelenina. Někdy mezi nahnilé okurky přistála i mrtvá myš nebo kus obuvi. Tohle není vtip. Když se nikdo nedíval, prostě se to semlelo. Tehdy totiž žádná kontrola prakticky neexistovala.
Nikomu to nepřišlo divné. Všechno šlo do kádě, všechno se zavařilo. Hlavně aby se splnil plán a linka nestála. Žádné kamery, žádná odpovědnost. Prostě socialismus ve své nejčistší formě – a bohužel i v čalamádě.
Lepší chuť, nebo jen lepší vzpomínka?
Bylo tedy jídlo tehdy lepší? Ne, nebylo. Dnešní potraviny jsou pod větším dohledem, mají jasné složení, jsou transparentně označeny a jejich výroba je sledována v rámci celé EU. Pokud výrobce poruší pravidla, nese důsledky. A co víc – o všem se veřejnost dozví.
Možná už jídlo dnes nevoní po uzení na bukovém dřevě. Možná nemáme pocit, že chleba „voní jako dřív“. Ale máme jistotu, že neobsahuje benzen. A že když se v něčem objeví problém, dozvíme se o tom včas.
Může být klidně pravda, že jídlo tehdy chutnalo jinak. Ale za cenu, kterou si dnes už raději nepřipomínáme. PCB v másle, těžké kovy v zelenině, utajené otravy a mléko s jedy i pro kojence.
Dnes máme možnost výběru. Máme etikety, kontrolní systémy, nezávislé testy i evropské směrnice. Můžeme si zvolit bio, fair trade, lokální farmáře – nebo prostě to, co si můžeme dovolit. A víme, co kupujeme. To za socialismu nebylo.
Jistě, vzpomínky na dětství bývají silné. Ale když jde o zdraví, je lepší věřit číslům, než nostalgii. A ta nám jasně říkají, že dnes jsou potraviny bezpečnější, kvalitnější a především – pod dohledem.
Zdroje:
- Za socialismu se dalo šetřit hlavně na jídle
iDNES.cz, 5. března 2019 - Potraviny jsou dnes mnohem bezpečnější než za komunismu
Lidovky.cz, 8. listopadu 2018 - Byla šunka „za totáče“ zdravější?
Český rozhlas Plzeň, 21. února 2017 - Šidilo se už za komunismu, ale jinak
iDNES.cz, 7. října 2005 - Princip a použití technologie UHT (Ultra High Temperature) v potravinářství
ScienceDirect

