Zapomenutý génius Wehrmachtu: Mansteinův plán zničil Francii. A mohl zničit i SSSR

Erich von Manstein – jméno, které vyvolává respekt mezi vojenskými historiky i odborníky na strategii. Málokdo ale zná jeho příběh do hloubky. Tento generál navrhl jeden z nejúspěšnějších plánů druhé světové války. Dodnes zůstává symbolem nevyužité šance. Vítězství sbíral rychle, ale ta skutečně důležitá bitva mu proklouzla mezi prsty.

Narodil se v roce 1887 jako Fritz Erich von Lewinski. Brzy byl adoptován do aristokratického rodu Mansteinů, čímž se jeho životní dráha pevně propojila s tradicí pruského důstojnického stavu. Vyrůstal v atmosféře přísné disciplíny. Prusko v něm zakořenilo chladnou profesionalitu a důraz na hierarchii. Ideologie ho nechávaly chladným. Víru v řád a efektivní velení považoval za důležitější než politické slogany.

Už během první světové války se projevil jako štábní důstojník s analytickým myšlením, který nepanikařil ani v krizích. Emocím se vyhýbal. V meziválečném období pak působil převážně v pozadí. Podle Encyclopaedia Britannica byl Manstein schopný spojit analytické schopnosti s frontovou realitou.

Plán, který rozhodl o osudu Francie

Mansteinova chvíle přišla v roce 1940. Francouzská obrana očekávala německý útok přes Belgii. To odpovídalo klasickému scénáři z let první světové války. Generální štáb se touto cestou chtěl vydat znovu. Manstein však navrhl něco úplně jiného – přesunout hlavní úder do Arden, oblast považovanou za neprůchodnou pro těžkou techniku.

Riskantní plán zaujal Hitlera natolik, že jej okamžitě přijal. Výsledek? Takzvaný „srpový řez“ (Fall Gelb) vedl během šesti týdnů k naprostému zhroucení francouzské obrany. Paříž padla, spojenci byli vytlačeni, válka se dramaticky posunula.

Manstein byl povýšen, ale ještě důležitější bylo to, že si získal respekt jako muž, který dokáže měnit pravidla. Podle The History Reader šlo o „plán, který redefinoval německé operační myšlení“ – a dodnes je považován za školní příklad úderu do slabého bodu nepřítele.

Mistři tahu – ale bez moci

Na východní frontě se jeho sláva rozšířila. Operace na Krymu, obsazení Sevastopolu, úspěšný protiútok u Charkova – to všechno ukazovalo Mansteinovu schopnost uvažovat v souvislostech, plánovat v čase a přemýšlet několik tahů dopředu. Jenže pak přišla realita. Hitler, jehož rozhodování se stále více zakládalo na emocích a dogmatech, Mansteinovy návrhy ignoroval.

Situace se vyhrotila před bitvou u Kurska. Manstein chtěl zaútočit rychle – dřív, než Sověti dokončí svá obranná opatření. Hitler ale váhal. Když ofenziva začala, bylo už pozdě. Sovětská obrana byla připravena, bitva skončila ztrátou iniciativy.

Manstein později poznamenal: „Dali jsme jim čas postavit pevnost – a pak jsme do ní sami běželi.“ Podle HistoryNet byla právě tato porážka začátkem jeho odchodu z pozice skutečného stratéga – z geniálního tahouna se stal generál bez skutečného vlivu.

Generál, který nechtěl být poslušným úředníkem

Na Ukrajině pak velel skupině armád Jih. Situace byla zoufalá – málo lidí, málo zásob, málo šancí. Hitlerovy rozkazy však zněly jasně: držet za každou cenu. Manstein ale stále věřil, že manévr a strategie jsou cestou z chaosu. Když mu nezbylo než psát memoranda, poznamenal v jednom z nich hořce: „Polní maršál není pošťák rozkazů. Nese odpovědnost za osud svých vojsk.“

Při sovětské Dněpersko-karpatské ofenzivě se snažil zachránit, co šlo. Evakuace jednotek z Korsuně byla taktický úspěch, ale celkově fronta praskala ve švech. V březnu 1944 byl Manstein odvolán.

Ne proto, že by selhal – ale protože říkal věci, které Hitler slyšet nechtěl. Oficiálně kvůli zdraví, neoficiálně kvůli pravdě. Jak připomíná Padre Steve, právě v tom se naplno ukázalo jeho vnitřní dilema: rozuměl tomu, co by mělo být provedeno, ale nedokázal to prosadit proti vůli autoritativního systému.

Mlčel – a proto prohrál

Do konce války se už k velení nevrátil. Nepodpořil spiklence proti Hitlerovi, ale ani je neodsoudil. Čekal – a mlčel. Po válce stanul před tribunálem. Odsouzen byl za deportace civilistů a pasivní přístup ke zločinům SS. Z osmnácti let vězení si odseděl čtyři.

Podle MilitaryHistoryBlog jsou jeho paměti Ztracená vítězství sice brilantní ve vojenském líčení, ale záměrně mlčí o roli Wehrmachtu při represích a vyhlazovacích operacích. Autorský komentář k pamětem přidává i Wikipedia, kde je upozorněno, že Manstein své chyby vnímá spíše jako selhání Hitlera než vlastní morální kolaps.

Manstein nebyl nacista. Ale také nebyl rebel. Sloužil, i když věděl, komu slouží. A když měl možnost postavit se zlu, zvolil loajalitu. Proto jeho největší bitva zůstala nevybojovaná. A jeho vítězství navždy ztracená.