Zemřela těsně před narozeninami. Iryna „Čeka“ Tsybukh a její poslední rotace na frontě

Co byste dělali, kdybyste měli jistou kariéru, vlastní podcast a život plný možností? Většina z nás by si šla za svými sny. Iryna Tsybukh ale zvolila jinou cestu. Místo pohodlí se vydala tam, kam se mnozí bojí podívat. A stala se symbolem odvahy, která nezmizí ani po smrti.

Narodila se v roce 1998 – v zemi, která se právě učila žít po svém. Možná i proto už odmala hledala cestu, jak pomáhat a zanechat stopu.

Pracovala jako producentka veřejnoprávní televize Suspilne, vedla mediální školení a vzdělávala mladé. Ale čím víc se realita měnila, tím víc cítila, že nestačí jen mluvit. A tak když přišla válka, přestala váhat.

Z kanceláře do zákopů

Iryna se poprvé zapojila už v roce 2014, kdy začala ruská agrese. Tehdy ještě jako dobrovolnice. Pomáhala, kde bylo třeba. Ale jakmile v roce 2022 začala plnohodnotná invaze, rozhodla se udělat víc – stala se paramedičkou u praporu Hospitallers. Tedy zdravotnicí, která pod palbou vytahovala zraněné z pekla první linie.

Podle článku portálu Ukraine.ua ze dne 30. května 2024 se její služba stala inspirací pro stovky dalších. Kolegové ji popsali jako někoho, kdo vždy jednal rychle, přesně a s naprostým nasazením. I když by si mohla zvolit klidnější roli, zůstala tam, kde ji bylo nejvíce potřeba.

Když ticho nestačí: hlas z fronty

Všichni mluví o válce. Ale málokdo o ní skutečně ví. Iryna chtěla, aby lidé slyšeli pravdu. Ne z filtrů, ne z titulků. A tak si založila vlastní podcast – „Chuka’s Diary Podcast“. Mluvila v něm o tom, co prožívá. O ranách, o smrti, o bolestech, které se dají jen těžko popsat. Ale také o lidech, které zachránila. O naději.

Jak upozornila Ukrainska Pravda ve svém článku z 14. května 2024, podcast se brzy stal místem, kde se o frontě nemlčelo. Každý díl přinášel syrové emoce, bez patosu a přikrášlování. Její slova byla přímá, často bolestná, ale právě tím autentická. A právě to z ní udělalo jeden z hlasů nové ukrajinské generace.

Dopis, který mrazí

Rok před smrtí napsala dopis na rozloučenou. Nepatetický. Klidný. Věděla, že může padnout – a chtěla odejít se ctí. „Dnes je vše za mnou, můj život skončil, a bylo pro mě důležité prožít ho důstojně…“

Tento dopis, jak uvedla Ukrainska Pravda v reportáži z 26. února 2025, po její smrti zveřejnil její bratr. A lidé – nejen na Ukrajině – najednou cítili, co znamená, když někdo opravdu chápe cenu života. Žádné prázdné fráze, ale hluboký vnitřní klid.

Iryna padla 29. května 2024 v Charkovské oblasti. Tři dny před svými 26. narozeninami. Místo oslavy – poslední mise. Podle příspěvku, který zveřejnila veřejnoprávní televize Suspilne na svém oficiálním facebookovém profilu, šlo o tragédii, ale také o důkaz jejího přesvědčení. Do poslední chvíle zachraňovala jiné.

Rozloučení bez patosu

Na její pohřeb přišlo přes tisíc lidí. Místo vojenských pochodů zněly ukrajinské písně. Vyšívané košile, ticho, slzy. A taky vděk. Byla to pocta člověku, který nechtěl být hrdinkou, ale stal se jí.

Podle článku The Kyiv Independent ze 4. června 2025 proběhla v Kyjevě na její počest také hudební vzpomínková akce, která spojila mladé umělce, dobrovolníky a veterány. Nešlo jen o smutek – šlo o nový způsob, jak ctít padlé. Osobně, živě, a s důrazem na to, co reprezentovali.

Iryna posmrtně získala Řád za zásluhy III. třídy. Byla také zařazena mezi 100 nejvlivnějších žen Ukrajiny. Ale ještě důležitější než ocenění je vliv, který zůstává – v příbězích, které vyprávěla, i v životech, které inspirovala.

Co zůstává?

Iryna Tsybukh se stala tváří generace, která nemlčí. Která ví, že svoboda se neprosí – ale hájí. Její příběh není jen o válce. Je o tom, jak vypadá odhodlání. O tom, že i když člověk padne, jeho světlo může dál svítit.

A co my? Dokážeme žít s podobnou intenzitou? S vědomím, že každý den může být poslední? Iryna to dokázala. A proto její jméno nezmizí.