Přistání na letadlové lodi: Okamžik, který nahání strach i zkušeným pilotům

Přistát na letadlové lodi? To není jen tak. Představte si, že jedete autem rychlostí přes 240 km/h a máte jen 150 metrů na zastavení. Jak by to asi dopadlo? Pro piloty stíhacích letounů je to ale běžná rutina – a musí to zvládnout naprosto přesně. Žádné brzdy na to nestačí, proto existuje promyšlený systém záchytných lan a háků, který dokáže stroj zastavit během dvou vteřin.

Na zádi letounu je sklopný hák – tailhook – který se spouští těsně před přistáním. Jeho úkolem je zachytit jedno z ocelových lan napnutých přes přistávací plochu. Pokud se to podaří, hydraulický systém pod palubou pohltí energii a stroj se zastaví na dráze kratší než sto metrů.

Co když se hák netrefí? Přichází tzv. bolter – plný plyn a další pokus. A právě proto je paluba natočena o několik stupňů, aby nepovedené přistání neohrozilo letouny stojící vpředu.

Přiblížení? Řízený chaos

Každé přistání začíná vysoko nad lodí. Letouny krouží v „stacku“ – čekacím okruhu, kde pořadí určuje množství paliva nebo operační priority. Když pilot dostane povel, opustí okruh a zamíří na přímý kurs k palubě. Na ní už čekají Landing Signal Officers (LSO) – lidé, kteří mají v rukou poslední korekce přiblížení.

Pomáhá jim světelný systém s Fresnelovou čočkou. Vidí pilot jantarový „meatball“ zarovnaný se zelenými světly? Pak je všechno ideální. Klesne-li světlo níž, je problém – letoun letí příliš nízko a hrozí náraz do zádě lodi.

A tady není čas na váhání. Rozhodnutí „pustit“ nebo „wave-offnout“ stroj musí padnout během zlomku vteřiny. Jak byste se cítili vy, kdyby o vašem osudu rozhodovalo pár bliknutí světel a hlas v rádiu?

Přistávání bez kol? Ano, to tu bylo

Hned po druhé světové válce zkoušeli britští inženýři odvážnou věc – přistávání proudových letounů bez podvozku. Loď měla místo ocelové paluby pružný gumový povrch, který měl náraz pohltit. Ušetřená hmotnost měla znamenat vyšší výkon.

V prosinci 1947 provedl první test pilot Eric Brown v Sea Vampire. Neobešlo se to bez potíží – porucha háku, tvrdý dosed, poškození letounu. Ale po úpravách se v roce 1948 podařilo úspěšně přistát i na lodi HMS Warrior vybavené gumovým úsekem. Více než dvě stovky přistání skončily většinou úspěšně.

Tak proč to dnes nevidíme? Stroje bez kol nemohly přistát na běžném letišti a vybavit všechny lodě gumovou palubou by bylo finanční harakiri. Američané zkusili vlastní verzi v roce 1953 – a došli ke stejnému závěru.

Z laboratoře na palubu

Myšlenka zkráceného nebo bezranvejového provozu žije, jen v jiné podobě. Letouny VTOL/STOVL dokážou startovat a přistávat kolmo nebo na velmi krátké ploše, a to i z menších plavidel. Ale přistání na letadlové lodi? To je pořád disciplína, kde se mísí technologie, dokonalá souhra a nervy z oceli. Upřímně – kdo by si to nechtěl aspoň jednou vyzkoušet, že?