Ruský Admirál Nachimov se vrací s výzbrojí, která nemá na moři konkurenci

Před vámi stojí stroj, který měl už dávno skončit jako šrot na periferii dějin. Loď, jejíž palubu mezitím pokryla vrstva prachu a mlčení. Admirál Nachimov. Křižník, na kterém sloužily celé generace námořníků – a většina z nich dnes už není ve službě. Roky strávené v doku, odkládané termíny a nekonečné opravy z něj udělaly téměř legendu. Loď duchů. A přece se vrátil. Proč? A hlavně – v jaké formě? V srpnu 2025 opět vyplul na moře. A to s výbavou, která bere dech.

Je to návrat, jaký by si málokdo troufl napsat do scénáře – zrezivělý obr, kdysi chlouba sovětského námořnictva, se pomalu odlepuje od mola v Severodvinsku. Ještě před pár lety připomínal obří kus šrotu, dnes se hrdě vydává na moře.

Tentokrát už ne jako nehybný památník, ale jako válečný stroj s probuzenými jadernými reaktory. Po téměř třech dekádách se znovu roztočila jeho turbína. Ale co teď? Vrací se jako relikt minulosti… nebo jako předzvěst budoucího konfliktu?

Loď, která se nevejde do žádné škatulky

Admirál Nachimov patří ke třídě Kirov – obrovským jaderným křižníkům, které v 80. letech budily respekt i strach. Ale tohle není muzeum. Tahle verze je jiná. Radikálně jiná. Čísla mluví jasně.

Admirál Nachimov disponuje 174 vertikálními odpalovacími šachtami – a tím přepisuje rekordy. Žádná jiná hladinová válečná loď na světě se mu v tomto ohledu nevyrovná. Pro srovnání: moderní americké torpédoborce třídy Arleigh Burke zvládnou 96 raket, čínské obrněné kolosy typu 055 jich unesou 112. A Nachimov? Ten hraje vlastní ligu.

Co v těch šachtách je? Hypersonické střely Zirkon, nadzvukové Oniks, podzvukové Kalibr. Kombinace rychlosti, manévrovatelnosti a destrukční síly, která může proměnit každou letadlovou loď v plovoucí vrak – během pár minut. A to pořád nejsme u konce.

Protivzdušná obrana na steroidech

Zbytek šachet nese střely systému S-300FM Fort. A možná i něco víc. Počítá se i s integrací některých technologií ze systému S-400. Co to znamená? Možnou schopnost zasahovat nejen letadla, ale i balistické střely. Pokud je to pravda, je Nachimov v podstatě plovoucí protiraketový štít.

A co blízká obrana? Pantsir-M – šest věží se samohybnými kanóny a raketami, připravených čelit dronům, střelám i nízko letícím hrozbám. Oproti původním plánům je jich sice méně, ale i tak jde o výkonný „deštník“ proti přímému útoku.

Vnitřnosti lodě byly prakticky kompletně vyměněny. Hlavní kanón? Nový AK-192M. Radary? Moderní, aktivní systémy s digitálním řízením. Řídicí systémy? Údajně na úrovni páté generace.

Původní zůstává jen kostra – trup, pancíř, základní tvar. Všechno ostatní je nové. Jenže ticho ruského ministerstva obrany zanechává spoustu nezodpovězených otázek. Opravdu fungují všechny plánované zbraně? Jsou systémy integrované, nebo zatím jen „na papíře“?

Samotář, který má držet linii

A tady se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu – kde vlastně Admiral Nachimov stojí v širší mapě ruského námořnictva? Zdá se, že jeho návrat není jen technickým triumfem, ale nutností. Jeho sesterská loď, Pjotr Velikij, má podle aktuálních zpráv zůstat trvale zakotvená, bez větší modernizace a bez perspektivy návratu do plné služby.

Letadlová loď Admiral Kuzněcov? Ta je v chronickém stavu rozkladu – její opravy se nekonečně vlečou. A co nové supertorpédoborce, které měly přinést generační obměnu? Ty byly rovnou zrušeny.

Zbyl tedy jediný hráč – Nachimov. Nejen jako stroj, ale jako platforma schopná reprezentovat ruskou sílu na otevřeném moři. A víc než to. Stal se symbolem technologického vzdoru, vlajkovou lodí bez flotily, solitérem, na kterého se kladou nereálně vysoké nároky. Už to není jen bojová jednotka. Je to politický artefakt. Plovoucí demonstrace toho, že Rusko „ještě pořád může“.

Technologický triumf, nebo tragická iluze?

Jenže co když ten symbol není tak pevný, jak se zdá? Modernizace trvala přes deset let. Během té doby se změnily války, technologie, i globální hrozby. Loď, která měla být hrozbou pro americké bitevní skupiny, teď může čelit dronům, satelitům nebo laserovým zbraním.

Britský torpédoborec HMS Daring je ukázkovým případem toho, jak složitý a zdlouhavý může být i relativně rutinní zásah do vojenské techniky. Loď je mimo službu už více než 3000 dní – a přitom nejde o kompletní rekonstrukci, pouze o modernizační zásah. V tomto světle působí návrat Admirála Nachimova jako technický i logistický majstrštyk.

Po tolika letech v doku, po tolika odkladech a nejasnostech se skutečně znovu dostal na moře. Jenže právě tady vyvstává otázka: kolik času mu zbývá? Technologické zázraky jsou fascinující… ale málokdy trvají věčně.

Loď budoucnosti… nebo minulosti?

Možná je Admirál Nachimov jen nouzovým řešením – jakousi záplatou na rozpadající se koncept globální flotily. Možná má symbolicky zastoupit vše, co už se nepodařilo: letadlovou loď Kuzněcov, zrušené supertorpédoborce i ambiciózní projekty budoucího námořnictva. V tom případě by byl spíš pozdním dozvukem někdejší imperiální vize než skutečným krokem vpřed.

Ale co když je pravda opačná? Co když právě v této izolované, přezbrojené a extrémně výkonné lodi leží zárodek nové námořní doktríny – zaměřené na autonomní sílu, údernost a technologickou výjimečnost? Možná jsme svědky zrodu nové strategie: místo flotily jeden nekompromisní predátor. Odpovědi zatím zůstávají pod hladinou. V Bílém moři. Nebo v tichu velitelského můstku.