Americký B-2 Spirit měl problém přežít déšť. Vlhkost pro něj byla větší hrozbou než nepřítel

Americký bombardér B-2 Spirit působí jako letoun ze sci-fi filmu. Na první pohled zaujme netradičním tvarem – žádné ocasní plochy, žádná klasická konstrukce. Jen elegantní, hladké linie tvořící takzvané „létající křídlo“. Ale pod tou futuristickou „slupkou“ se skrývá nejen technologie, která dokáže oklamat i ty nejmodernější radarové systémy, ale i obrovská investice.

Cena jednoho kusu tohoto letounu je více než dvě miliardy dolarů – tedy přes 41 miliard korun. Ano, čtete správně – 41 miliard za jednu jedinou létající „neviditelnou“ zbraň. Ale co všechno tento stroj vlastně zvládne?

Bez dotankování urazí vzdálenost přesahující 11 tisíc kilometrů, unese přes 18 tun konvenčních i jaderných zbraní a posádka má dokonce k dispozici vlastní toaletu, aby během extrémně dlouhých misí neztrácela komfort. Zkrátka technologie, která posouvala hranice toho, co si do té doby letectvo dokázalo představit.

Voda jako nečekaný nepřítel

Jenže – a teď přichází ten zvláštní moment – v počátcích měl jeden zásadní problém, který se na papíře možná zdá jako drobnost, ale v praxi působil značné komplikace. Tento technologický zázrak si nerozuměl… s vodou. Konkrétně s obyčejným deštěm.

Zní to absurdně? Ano, i armádním expertům to tehdy připadalo jako zlý sen. Jak může něco tak pokročilého, co má zůstat neviditelné i v srdci nepřátelského území, selhat při kontaktu s dešťovou přeháňkou? A přesto to tak bylo.

Tato nečekaná slabina provázela první modely B-2 prakticky od začátku. Pro laika možná legrační, pro konstruktéry noční můra. A tak tu máme situaci, kdy nejdražší letoun na světě – určený pro nejtajnější a nejnebezpečnější mise – musel být schovaný v hangáru pokaždé, když meteorologové hlásili nepříznivé počasí.

Stealth technologie versus obyčejná voda

Letoun B-2 byl navržen tak, aby nebyl vidět – alespoň ne na radarech. Díky speciálnímu nátěru a kompozitním materiálům se opravdu dokázal „ztratit z očí“ nepřátelským systémům. Jenže právě tento nátěr byl na začátku jeho kariéry tím nejslabším místem.

V roce 1995 vydal americký Úřad pro vládní odpovědnost (GAO) zprávu, podle které měl radar letounu problém rozpoznat rozdíl mezi dešťovým mrakem a horou. A co hůř – stealth povrch bombardéru se začal rozpadat, když přišla vlhkost, vysoké teploty nebo UV záření.

Co to znamenalo v praxi? Stroje musely být uskladněny výhradně v klimatizovaných hangárech a posílány do vzduchu jen v ideálních podmínkách. Žádný déšť, žádné horko, žádný mráz. Takže… žádná bouřková mise.

Mýtus o bombardéru, který se bál deště

Omezení brzy vedla ke vzniku legendy: že B-2 jednoduše nemůže létat v dešti. Články, videa a fóra to opakovaly stále dokola. Jenže jak to tak bývá, skutečnost byla složitější.

V roce 1997 se k celé věci vyjádřil generál John Shaud. Ve svém článku pro Washington Post uvedl, že zpráva GAO vycházela z dat o nejstarší verzi letounu – tzv. Block 10. Ten se používal především k výcviku a opravdu měl technické potíže: nátěr na náběžných hranách křídel byl aplikován špatně a voda ho doslova smývala.

K tomu se přidal problém s niklovým materiálem, který vlhkost rovněž neměl rád. Ale právě proto byla později vyvinuta verze Block 20 a finální Block 30, která už byla odolná. Podle Shauda byly všechny stroje do roku 2000 přestavěny na tuto plně funkční variantu.

Aby americké letectvo jednou provždy umlčelo kritiky, rozhodlo se pro netradiční krok. V roce 1997 předvolalo novináře a veřejně před jejich zraky nechalo bombardér B-2 postříkat hadicí. A výsledek? Žádné odlupování, žádné selhání. Letoun to ustál. Tím se chtělo ukázat, že problémy byly pouze dočasné a týkaly se jen prvních kusů. Dnes už je všech dvacet letounů v provozu schopno operovat v jakémkoli počasí. Včetně deště.

Slabé místo jinak dokonalého stroje

Celý příběh ukazuje jednu důležitou věc: i ty nejdražší a nejvyspělejší zbraně mohou selhat na něčem tak banálním, jako je počasí. Stealth technologie jsou extrémně citlivé na přesnost výroby – každý detail rozhoduje. A pak je tu i druhá lekce: jak snadno se z technické zprávy stane senzace. Stačí špatná interpretace, a najednou celý svět věří, že „nejmodernější letoun nesmí do deště“.

Přitom šlo jen o pár raných kusů a problém, který byl opraven dřív, než většina lidí vůbec zjistila, že nějaký B-2 existuje. Ale příběhy jako tento mají zvláštní kouzlo. Ukazují, že ani pokročilá technika není bezchybná. A že občas stačí trochu vody, aby si člověk uvědomil, jak křehké může být i to, co se zdá neporazitelné.