Srdíčkem podpoříte tvorbu podobného obsahu.
Dejte nám vědět, diskuze běží pod článkem.
Někdy se bitva vleče celé dny. Fronty se nehýbou, boje jsou vyčerpávající a výsledek nejistý. Jindy ale stačí pár minut – a je rozhodnuto. Byla to jen další prázdná šipka na mapě. Místo bez názvu, bez města, bez čehokoliv zapamatovatelného – jen vyprahlá poušť, písek kam oko dohlédne a GPS souřadnice 73 Easting.
A právě tam, doslova uprostřed pustiny, se 26. února 1991 odehrálo něco, co se dodnes rozebírá na vojenských akademiích po celém světě. Bitva, která netrvala ani půl hodiny – a přesto v ní bylo jasno dřív, než si druhá strana vůbec stihla uvědomit, co se děje. Všechno se odehrálo neskutečně rychle. A právě to byl ten rozdíl.
V moderní válce už nejde jen o to, kolik máte tanků nebo kolik vojáků pochoduje v řadě. Dnes rozhodují sekundy. Přesnost. Technologie. A taky schopnost udělat správný tah ve správný moment. Než se protivník nadechne, vy už míříte. Než stihne vystřelit, máte hotovo. A přesně to se u 73 Easting stalo.

Rozhodl člověk, ne stroj
Co přesně se tam stalo? Víc než jen přestřelka tanků. U 73 Easting se jasně ukázalo, že moderní válka už dávno není o tom, kolik máte lidí, kolik tanků nebo kdo má větší děla. V dnešním boji rozhoduje něco úplně jiného – schopnost dobře vidět, rychle se rozhodnout a správně použít to, co máte k dispozici. Jinými slovy: není to o kvantitě, ale o kvalitě. O výcviku, přesnosti. O tom, kdo zvládne v klíčové chvíli reagovat dřív – a líp.
Na jedné straně stály stovky iráckých tanků, mnohé z nich v porušeném stavu, obsluhované unavenými a často dezorientovanými vojáky. Na straně druhé americké Abramsy – tanky, které sice nebyly nezničitelné, ale rozhodně měly navrch. A hlavně: jejich posádky přesně věděly, co dělají. Věděly, kam míří, s kým mají tu čest, a jak rychle je potřeba jednat.
Rozdíl mezi oběma stranami nebyl v oceli, ale v lidech. A v tom, jak uměli s tou ocelí zacházet. Bitva u 73 Easting se tak stala symbolem. Ukázkou toho, že i v tak drsné disciplíně, jako je tankový boj, může rozhodnout něco tak nehmotného, jako je iniciativa nebo odvaha jít o pár set metrů dál, než vám velí mapa. Stačilo pár správných rozhodnutí v pravý čas – a celý průběh války se mohl odvíjet jinak.
Papírová převaha nestačila
Když se člověk podívá na tehdejší čísla, skoro by si pomyslel, že Iráčané mají navrch. V boji nasadili odhadem až 400 tanků a obrněnců – včetně typů T-55, T-62 a T-72. Americká jednotka Eagle Troop měla podle všeho o dost méně. Jenže realita bojiště není excelová tabulka. Mnoho iráckých tanků bylo v havarijním stavu, některé nefungovaly vůbec.
Optika? Často špatně seřízená. Výcvik posádek? Nedostatečný. A k tomu ještě demoralizace po leteckých útocích – někteří vojáci se ani nevrátili zpátky do svých strojů. Výsledkem byla technika bez lidí nebo s lidmi, kteří s ní nedokázali pořádně zacházet. Na dálku to tedy vypadalo jako rovnocenný střet. Ale zblízka? Byla to úplně jiná písnička.
Tank, který myslel dopředu
Tank M1A1 Abrams nebyl v roce 1991 žádnou novinkou, ale právě v této bitvě ukázal, co všechno umí. A proč by ho nikdo nechtěl mít proti sobě. Uměl pálit přesně i za jízdy – to byla klíčová výhoda. Nepotřeboval stát na místě, zamířit a pak teprve vystřelit. Ne. Abrams jel, viděl a trefoval.
K tomu měl silné pancéřování, které odolalo většině irácké munice. Navíc byl vybaven moderními systémy pro noční vidění a termovizí – což se v poušti v noci nebo při prachových bouřích víc než hodilo. Američané tak často stříleli první, a hlavně přesně. Iráčané většinou ani nevěděli, odkud přišla rána.
23 minut a bylo po všem
Velitel jednotky Eagle Troop, tehdy mladý důstojník H.R. McMaster, se se svou jednotkou blížil k nepřátelským kasárnám. Když začali pálit na budovy, zjistili, že poblíž stojí irácké tanky – ale jejich věže mířily úplně jinam. Jinými slovy: byly nepřipravené. McMaster toho neváhal využít.
Začala přestřelka, která netrvala ani půl hodiny. A výsledek? Devastující. Podle dostupných údajů přišel Irák během 23 minut o více než 160 tanků a 180 obrněnců. Na straně koalice byl zničen jediný M2 Bradley a ztráty mezi lidmi čítaly 25 mrtvých či raněných. Ani jeden Abrams nepadl. Toto byla jednostranná ukázka převahy.
Technologická válka začíná
Bitva u 73 Easting se dnes nebere jen jako vojenský střet. Je to ukázka změny paradigmatu. Už nešlo o to, kdo má víc lidí nebo větší děla. Šlo o to, kdo vidí dřív, kdo reaguje rychleji, kdo dokáže zareagovat v chaosu. A v tomto ohledu měli Američané navrch.
Abrams se ukázal jako tank nové generace. Nebyl to jen těžký kus kovu s velkým kanónem. Byl to komplexní bojový systém – propojený s průzkumem, elektronikou a výcvikem, který fungoval jako celek. I díky tomu se stal symbolem americké síly v pozemních operacích.
Když rozhodují vteřiny
Zkuste si to představit. Jste velitel, víte, že jdete proti přesile. Číselně to prostě nesedí – oni mají víc tanků, víc lidí. Ale místo obav se cítíte jistě. Proč? Protože víte, co máte za sebou. Váš tank není žádná rachotina – je rychlý, přesný a vydrží ránu. Vaši lidé nejsou jen jména na seznamu – jsou sehraná posádka, která ví, co dělá. A co je možná nejdůležitější – máte oči všude. Vaše technika vás upozorní dřív, než se vůbec objeví první nepřítel na obzoru. Jinými slovy: ještě než vás protivník zahlédne, už na něj míříte.
Přesně to byla situace u 73 Easting. Bitva ukázala, že moderní válčení se změnilo. Už to není jen o síle, ale o kombinaci chytré techniky a dobrého velení. A když se tyto dvě věci spojí, ani početní převaha nepomůže. I proto se bitva u 73 Easting učí na vojenských akademiích dodnes. A co je možná nejzajímavější? Tato bitva trvala méně než jeden poločas fotbalového zápasu. A přesto navždy změnila pohled na moderní tankový boj.
Zdroje:
- Jaké tanky se utkaly v bitvě u 73 Easting
SlashGear, 14. září 2025 - Velení mise během bitvy u 73 Easting
NCO Journal, 4. října 2022 - Neznámý příběh nejtvrdší tankové bitvy války v Zálivu
National Geographic, 24. února 2021
Srdíčkem podpoříte tvorbu podobného obsahu.
Dejte nám vědět, diskuze běží pod článkem.

