Je možné, že by šnek překonal Ukrajinu dřív než ruská armáda?

Představte si šneka. Malého, tichého tvora, jak si klidně leze přes pole, bahno, kaluže, možná i nějakou tu rozbitou silnici. Nepospíchá. Prostě si leze svým tempem, krok za krokem — nebo spíš milimetr po milimetru. Teď si ale představte, že tento šnek vyrazil z rusko-ukrajinské hranice v únoru 2022, ve chvíli, kdy začala plnohodnotná invaze. A dnes? Dnes už by si mohl vesele užívat travnaté pláně někde v Polsku.

Zní to jako naprostý nesmysl? Možná. Ale právě takto — obrazně a s jistou dávkou ironie — přirovnal tempo ruské armády americký ambasador při NATO Matthew Whitaker. A nutno říct, že tím trefil hřebíček na hlavičku.

Řekl totiž, že ruské jednotky se za tři a půl roku nedostaly ani přes pětinu Ukrajiny, zatímco hypotetický šnek by už dávno překonal celé území a pokračoval vesele dál. Jasně, je to nadsázka — ale trefná. A v kontextu toho, co se na bojišti skutečně odehrává, vlastně až překvapivě výstižná.

Jak rychle se vlastně šnek pohybuje?

Africký šnek Achatina achatina se opravdu nehoní. Jeho „rychlost“? Přibližně 47 metrů za hodinu. Jenže když by se do toho opřel a neudělal si pauzu (což je samozřejmě jen teorie), zvládl by za tři roky urazit až 1 200 kilometrů. To je víc než vzdálenost mezi východní Ukrajinou a Polskem.

A i kdyby nelezl úplně rovně, pořád by měl velkou šanci se tam dostat. Ruské jednotky se mezitím často pohybovaly v kruhu – nebo spíš couvaly. V některých oblastech zůstala fronta prakticky zamrzlá. Což zní jako problém. Tedy… pokud nejste šnek.

Šnek už by byl pravděpodobně v cíli

Rusko začalo invazi ambiciózně – z několika směrů najednou. Z Krymu, z Donbasu, přes Bělorusko. Cílem bylo „rychlé vítězství“. Jenže realita ukázala, že počet vojáků a tanků není všechno. Bez pořádného zásobování, bez strategie a s podceněným protivníkem to prostě nefunguje.

Zatímco Ukrajina využívala domácí výhodu, podporu západních spojenců a moderní zbraně, Rusko postupovalo stále pomaleji. A i když do hry posílalo další a další síly, pokrok zůstával mizivý.

Mapa Ukrajiny jako šnečí dráha

Představte si šnečí závod. Jeden šnek startuje z Donbasu, druhý z Běloruska, třetí z Krymu. Každý se pohybuje svým tempem směrem do středu Ukrajiny. Podle Whitakera by se tito tři už dávno potkali. A ruské armádní jednotky? Ty by za nimi možná ještě pajdaly s mapou v ruce.

Jasně, terén není ideální. Bahno, sníh, rozbořené mosty, miny, zima. Ale tyto překážky zažívají obě strany. A pokud má pomalý šnek šanci se tímto vším proplazit, zatímco tanky a dělostřelectvo stojí na místě… no, pak to o něčem vypovídá.

Měli bychom se tomu vůbec smát?

Je fér srovnávat válku se šnekem? Někdo může říct, že to zlehčuje utrpení, ničení a smrt. A je pravda, že válka je strašná – pro všechny. Ale právě proto může taková nadsázka působit jako zrcadlo. Ukazuje, jak absurdní je celá ta situace. Kolik energie, peněz, lidských životů – a přitom téměř žádný výsledek.

Whitakerovo přirovnání tak možná zní vtipně, ale není to jen sarkasmus pro pobavení. Je to ostrá poznámka k tomu, jak se velká armáda může stát nefunkčním kolosem, který nedokáže dotáhnout ani základní plán. A to není výsměch vojákům – spíš těm, kdo je do celé situace dostali.

Možná bychom si z toho měli něco odnést. Nejde jen o tempo. Jde o to, že válka není sprint. A pokud někdo sází na sílu a hrozby, ale nemá plán a respekt k realitě, může ho předběhnout i obyčejný šnek.