Americká armáda sází na Skyraider. Dokáže ale nahradit MC-12W?

MC-12W možná nevypadal jako bojovník. Šlo o civilní Beechcraft King Air 350ER přestavěný na leteckou „pozorovatelnu“. Jenže přesně to z něj dělalo cenný nástroj – tiše a dlouho kroužil nad cílem, přenášel obraz i zvuk, analyzoval komunikaci protivníka a podporoval vojáky v terénu. Senzory, kamery, signální zpravodajství, satelitní datalink. Toto všechno na palubě.

A výsledky? Dohromady zvládly tyto stroje nalétat víc než 50 tisíc hodin a absolvovaly přes dva a půl tisíce misí. To není jen statistika – to je deset let nepřetržité práce ve vzduchu. Den co den, mise za misí. Bez výstřelu, ale s obrovským dopadem.

OA-1K Skyraider II je úplně jiná kapitola. Vznikl z civilního postřikovacího letounu AT-802U a vypadá jako robustní, jednoduchý a levný pracant. Jeho hlavní výhoda? Může startovat z polních letišť, nést výzbroj a zvládat mise v prostředí s nízkým rizikem. Přesně to, co armáda potřebovala v Afghánistánu nebo Africe. Jenže: jeho senzorové schopnosti zatím nedosahují ani z poloviny úrovně MC-12W. A to může být problém.

SOCOM mlčí, analytici varují

Představitelé SOCOMu (amerického Velitelství speciálních operací) otevřeně přiznávají, že Skyraider II není náhradou za MC-12W. Ale zatím nikdo neřekl, co tedy bude. Vládní kontrolní úřad GAO už dříve varoval: nové letouny nejsou vybaveny na to, aby nahradily schopnosti těch starých. A pokud se to nezmění, vznikne „zpravodajská díra“. A přiznejme si – to je poslední věc, kterou by si jednotky v terénu přály.

Fanoušci Skyraideru rádi zdůrazňují jeho „modularitu“ – možnost měnit výbavu podle typu mise. Jednou více zbraní, jindy více senzorů. To zní jako dobrý kompromis. Jenže realita je zatím skromnější: letouny zatím létají s minimálním vybavením, a do plnohodnotného průzkumu mají daleko. Navíc výměna vybavení není tak rychlá a levná, jak by se mohlo zdát. A každý kompromis v oblasti zpravodajství může znamenat ztracenou šanci – nebo horší.

Pilotovaný průzkum zůstává nenahraditelný

Možná si říkáte – proč vůbec řešit pilotované průzkumné letouny, když máme drony? Jenže právě kombinace lidského rozhodování a živého přenosu z paluby dělá z MC-12W unikátní nástroj. Drony nejsou všelék – nemají vždy takovou vytrvalost, nosnost ani schopnost samostatného taktického vyhodnocení.

A i v budoucnosti, kde se mluví o „velkých válkách“ v Pacifiku, zůstávají malé konflikty realitou. Kooperace se spojenci, rychlé mise v nepřehledném prostředí, podpora v nestabilních regionech – to všechno vyžaduje přesně takové schopnosti, jaké měl MC-12W.

Letouny MC-12W odletěly do historie. Jejich náhrada je zatím spíš příslibem než realitou. Armáda mluví o „postupném vývoji“, „flexibilitě“ a „budoucích schopnostech“. Ale mise v terénu se odehrávají tady a teď. Jsme opravdu připraveni nahradit precizní zpravodajství kompromisem? Nebo bude potřeba přehodnotit, co vlastně v moderní válce znamená „vidět a slyšet víc než nepřítel“?