Americká armáda zaostává: Polské houfnice mají dostřel až 80 kilometrů

Polská armáda možná není největší na světě, ale co se dělostřelectva týče, umí se postarat o to, aby budila respekt. Poláci na tom opravdu zamakali a díky chytrému plánování teď patří mezi špičky v NATO. Co to znamená v praxi?

V posledním desetiletí udělali ohromný krok vpřed. Staré sovětské houfnice, jako 2S1 Gvozdika nebo vz. 77 DANA, postupně vystřídaly moderní stroje. A tady už mluvíme o kvalitě. Polská AHS Krab a jihokorejská K9 Thunder patří mezi to nejlepší, co dělostřelectvo nabízí. Tyto houfnice mají hlavně dlouhé 52 ráží – skoro osm metrů! A díky munici, jako je Vulcano GLR, zasáhnou cíle až na vzdálenost 80 kilometrů. To už není žádná hračka.

Proč je délka hlavně tak důležitá? Je to jednoduché. Čím delší je hlaveň, tím déle působí výbuchové plyny na projektil, který tak nabere větší rychlost. A rychlost znamená větší dostřel. Pro srovnání – houfnice s hlavní o 39 ráží zasáhne na 24 kilometrů, ale s 52 rážemi to už je 31 kilometrů. A když do toho přidáte raketovou munici nebo podkaliberní střely, dosah se ještě zvětší.

Na druhé straně Atlantiku Spojené státy, přestože mají obrovskou armádu, v dělostřelectvu trochu ztrácejí dech. Jejich M109 s modernizací Paladin sice fungují, ale na moderní standardy to není ono. Zkoušeli to dohnat programem XM2001 Crusader, který měl střílet až 10 ran za minutu a dostřelit přes 40 kilometrů. Jenže projekt zrušili v roce 2002 kvůli vysokým nákladům. Následující program XM1299 ERCA, který testoval hlavně dlouhé 58 ráží, skončil podobně – v roce 2024 byl ukončen kvůli problémům s opotřebením.

Teď Spojené státy hledají řešení v zahraničí. Do hry se dostává jihokorejská K9 Thunder nebo německý RCH 155 od Rheinmetallu. Oba systémy mají skvělou reputaci a už prokázaly, že zvládají i ty nejnáročnější podmínky.

A Polsko? To je příkladem toho, že modernizace nemusí být jen o obrovských nákladech. Stačí chytrá rozhodnutí, strategické investice a efektivní využití technologií. Jejich dělostřelectvo ukazuje, že není třeba mít největší armádu, aby země mohla hrát klíčovou roli na moderním bojišti. A to je inspirace, která stojí za pozornost.