Anastasia Savka: Ukrajinská odstřelovačka přišla o nohu. Teď chce zpět do první linie

Představte si, že během pár vteřin přijdete o nohu. Že vám výbuch zničí část těla – a přesto první myšlenka není „Proč já?“, ale „Kdy se vrátím?“. Přesně takto přemýšlí Anastasia Savka. Vojákyně, matka, a žena, která si říká Phoenix. Tato přezdívka je symbolická, protože se přesně jako ten bájný pták zvedá z popela. Doslova.

Ještě před několika lety žila ve Lvově úplně běžný život. Pracovala jako administrátorka v autoservisu, vychovávala malého syna Yarema, těšila se na víkendy, plánovala budoucnost. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měla někdy držet ostřelovací pušku, natož stát se hrdinkou vojenských zpráv.

Pak ale přišel 24. únor 2022 a s ním ruská invaze. Pro miliony Ukrajinců se všechno změnilo. Někteří balili kufry, jiní šli pomáhat dobrovolně. A někteří, jako Anastasia, si oblékli uniformu. Sama říká, že nešlo o hrdinství. Šlo o potřebu chránit. „Nemohla jsem zůstat doma a čekat. Cítila jsem, že musím něco udělat,“ vzpomíná.

Prošla výcvikem odstřelovače, připojila se k 118. mechanizované brigádě a stala se jedním z těch tichých stínů, kteří kryjí ostatní a mají přesnou mušku i chladnou hlavu. Vojákem se nestala z donucení, ale z přesvědčení. A to je, upřímně, často ta největší síla.

Výbuch, který všechno změnil

Na konci listopadu 2023 se účastnila bojové operace na Záporožském směru. A právě tam přišla ta osudová vteřina. „Nevšimla jsem si toho. Bylo to dobře maskované,“ popisuje okamžik, kdy šlápla na minu. Následoval výbuch, bolest, hluk… a ticho.

Spolubojovníci ale zareagovali bleskově. Nasadili škrtidlo, převezli ji na nejbližší ošetřovnu, pak vrtulníkem do nemocnice. Bylo jasné, že bez jejich zásahu by nepřežila. Lékaři jí sice zachránili život, ale nohu už zachránit nešlo. Byla provedena amputace. A v tomto momentě si mnozí řeknou — tady končí vojenská kariéra. Jenže Anastasia to vidí jinak.

Tam, kde se rodí návraty

Po operaci byla převezena do Národního rehabilitačního centra UNBROKEN ve Lvově. Není to jen nemocnice. Je to místo, kde se lidé po těžkých zraněních učí znovu žít. Fyzicky, ale i psychicky. A právě tady začala další fáze její cesty.

Anastasia tu denně trénuje — nejen chůzi s protézou, ale i stabilitu, sílu, rovnováhu. Zároveň navštěvuje psychologa, aby zpracovala trauma. „Byly chvíle, kdy jsem pochybovala. Ale pak se na mě podíval můj syn a věděla jsem, že musím dál,“ říká tiše.

Její pětiletý syn Yarem, který během jejích bojových misí zůstával u prarodičů, je teď s ní. Pomáhá jí, objímá ji, směje se. A možná ani netuší, jak velkou sílu jí dodává právě on.

Zpátky na bojiště?

„Chci se vrátit,“ říká napřímo. Žádné možná, žádné kdyby. Prostě chce zpět. Ne kvůli pomstě, jak sama dodává, ale kvůli spravedlnosti. A hlavně kvůli synovi. Nechce, aby vyrůstal ve strachu. Nechce, aby si při každém zvuku sirény zakrýval uši.

Její rozhodnutí ale není jen osobní, je také symbolem. Ukazuje, že válka není jen o zbraních a strategiích, ale o lidech. O těch, kteří přijdou o část těla, ale ne o vůli. O těch, kteří neztrácejí smysl pro povinnost ani v nejtěžších chvílích.

Prošla peklem, ale jde dál

Možná si teď říkáte: opravdu se někdo po takovém zranění chce vracet do války? Odpověď zní: ano. Protože pro lidi jako Anastasia není válka jen boj — je to obrana domova, rodiny, budoucnosti. A tak zatímco se učí znovu chodit, připravuje se i na to, že bude znovu mířit. Ne kvůli nenávisti, ale protože věří, že má ještě práci, kterou je třeba dokončit.

Příběh Phoenix není výjimečný kvůli zranění. Je výjimečný kvůli tomu, jak na něj reagovala. Tichým, ale neochvějným rozhodnutím znovu vstát a jít dál. A co je na tom nejsilnější? Že to dělá nejen pro sebe, ale hlavně pro ty, které miluje.