„Devadesát procent hlášení jsou nesmysly.“ Český policista říká, že by se mělo platit za podání oznámení

Je to profese, která se navenek tváří klidně. Ale uvnitř to často vře. YouTuber STN ve svém podcastu tentokrát zamířil trochu jinam, než bývá zvykem. Nečekejte lehké povídání, zábavné historky nebo povolání, které vás jen pobaví. Tentokrát jde do hloubky. Do studia si totiž pozval člověka, který slouží už patnáct let u policie. A co víc – působí u cizinecké policie, kde se řeší věci, které normálně nejsou vidět, ale přitom ovlivňují nás všechny. Tento rozhovor vás vtáhne. Je syrový, otevřený a hlavně skutečný.

Je to jeden z těch rozhovorů, kdy člověk chvíli jen poslouchá a říká si: „Takhle to fakt chodí?“ Některé momenty vás pobaví, jiné zarazí. A pak přijdou chvíle, kdy prostě ztichnete. Ne proto, že by to bylo přehnané. Právě naopak – protože to působí až nepříjemně pravdivě. Tato epizoda nemá za cíl šokovat, jen ukazuje, co běžně nevidíme.

Od pásu k uniformě

Nebyl to klasický příběh „vždycky jsem chtěl být policajt a hned jsem se jím stal“. Ano, chtěl to už na střední. I doma to bylo silné téma – otec byl u policie, strýc lítal u letecké záchranky. Jenže realita byla jiná.

Po maturitě na průmyslovce váhal. Měl pochybnosti, hlavně z psychotestů. Tak si řekl, že si dá pauzu a půjde makat. Zkusil fabriku, dělal elektrikáře, nástrojaře, skládal věci u pásu. A pak přišel moment, který ho zpětně trochu rozesmívá, i když tehdy ho stál práci.

„První směna, jezdily rotory, já to tam naskládával. Vedoucí za mnou přišla a říká: Ty jo, ty jsi šikovnej. A já, mladej blbec, řeknu: Jo, ale tohle je práce pro opice. Po dvou týdnech jsem odešel,“ říká s úsměvem.

První pokus nevyšel

Když se konečně odhodlal a podal přihlášku k policii, přišla odpověď: „Ano, evidujeme vás. Ale momentálně nikoho nebereme.“ A tak zase zkoušel jiná zaměstnání. Až po nějaké době se znovu ozvali, že už berou. Jenže testy, které už jednou měl, byly kvůli dvouleté lhůtě neplatné. Musel je absolvovat celé znova.

„Znova psychotesty, znova fyzička, znova zdravotní. Bylo to fakt náročný. Pamatuju si, jak jsem po těch psychotestech vylezl a připadal si jak po týdnu beze spánku. Ale dal jsem to.“

Byla to úleva. Věděl, že se konečně posouvá. A v tu chvíli to stálo za to. „Řekli mi, že jsem prošel. Brali dva z deseti. Říkal jsem si – asi nejsem úplně blbej.“

Policie se učí za pochodu

První měsíce strávil jako hlídkář. V autě s kolegou, na ulici, mezi lidmi. Člověk se učí za pochodu. Zastavování aut, ohledání místa činu, výslechy. Ale taky noční výjezdy, které často skončily někde u nonstopu. „To bylo nejlepší. S kolegou jsme se na to těšili. Ty nonstopáče – tam vždycky něco našel. Feťáky, hledaný, někdy i rvačku nebo loupež.“

Nezůstal ale jen u toho – začal si vytahovat pátrací databáze. Ještě před směnou si vytiskl seznamy hledaných lidí a šel je zkusit najít. „Někdy to nevyšlo, jindy jsme trefili. Byla to taková moje mise navíc.“

Zásahy, na které se nezapomíná

Ne všechny směny ale končí úsměvem. Někdy zůstanou v hlavě napořád. Třeba ráno, kdy dostali hlášení, že z okna visí muž. Doslova. „Zvonili jsme sousedce pod ním. Říkám: Támhle nad váma se oběsil soused. Otočila se do okna a viděla nohy. Rána na celý den.“

Nebo Silvestr. Chlap vběhne do baru, zamkne se na záchodě, nereaguje. Volají hasiče. Člověk by čekal, že použijí planžetu, jenže místo toho vytáhli motorovou pilu. „Vyřezali celý futro. A co jsme našli? Opilce, co usnul na hajzlu.“

Vítejte na „stanici nesmyslů“

Po letech přešel na pozici dozorčí služby. Tady sedíš, posloucháš a zapisuješ, co lidé přijdou nahlásit. Jenže často to nejsou případy, které by patřily na policii. „Paní si šla stěžovat, že jí v letadle zmizel reproduktor. A my to musíme přijmout. Jinak nás můžou stíhat.“

Zní to neuvěřitelně, ale takových případů je podle něj většina. „Devadesát procent věcí jsou kraviny.“ Navrhoval by zpoplatnění hlášení – s tím, že pokud se ukáže jako oprávněné, poplatek by se vrátil. Jako u lékaře. „Aspoň by lidi přemýšleli, než jdou řešit každou blbost.“

Z dozorčí na cizineckou

Po letech v ulicích došlo na změnu. Přišlo vyhoření. Už nebyla síla být neustále profesionální, vstřícný, klidný. „Byl jsem už na lidi hnusnej. Řekl jsem si, že takhle dál nemůžu.“ Ředitel mu doporučil cizineckou policii a on to přijal. Tato změna přišla v pravý čas.

Teď řeší případy cizinců. Kontroluje dokumenty, zjišťuje, kdo tu je legálně a kdo ne. A když je potřeba, rozhoduje o vyhoštění. Jenže i tato práce má svoje těžké momenty. Třeba mladá maminka s nemocným dítětem, která do Česka jezdila legálně. Všechno měla v pořádku. Ale kvůli plošnému zákazu víz už nedostala nové. „Musel jsem jí dát výzvu k opuštění. A věděl jsem, že to není správné. Ale podle zákona to nešlo jinak.“

Schovávají se, kam to jde

Cizinecká policie někdy vyráží i do terénu. Třeba na velké stavby. „Přijede patnáct aut. A jak se objevíme, vidíš, jak se rozbíhají. Lidi mizí pod schody, v garážích, v trubkách. Jeden vlezl do roury, lehnul si a čekal.“

Sám přiznává, že mnozí z nich sem prostě přišli za prací. Ale zákon platí pro všechny. „Nejsou pojištění, neplatí daně, když se jim něco stane, platíme to my. Není fér, aby si každý dělal, co chce.“

Povolání, které vás změní

Závěrem zůstává jedna silná myšlenka. Tato práce člověka změní, ale i přesto ji někdo dělat musí. A musí ji dělat pořádně. „Když to neuděláš ty, udělá to někdo jinej. A ještě tě seřvou, že jsi to neudělal.“

Rozhovor, který STN natočil, není obyčejný. Není zábavný ve smyslu „pro pobavení“. Je silný a otevřený. A hlavně – přináší pohled do světa, do kterého se většina lidí nikdy nepodívá. A i to je důvod, proč si ho pustit.