Dne 22. února 2021 prolétla oblohou nad kanadskou provincií Alberta, 100 km severně od Edmontonu, ohnivá koule (jasný meteor).
Jak uvedl server Mirage News, meteor sledovala síť kamer, zřízená v naději, že se podaří zjistit, kam by meteority mohly dopadnout. V tomto případě nedopadly na zem žádné kusy, ale to nezabránilo tomu, aby tato událost měla zásadní vědecké důsledky.
Nová studie tvrdí, že dráha a chování meteoru představují výzvu pro to, co si myslíme, že se nachází na vnějším okraji Sluneční soustavy, a tedy i pro to, jak tato soustava (a pravděpodobně i jiné planetární soustavy) vznikla.
Stejně jako vysoké hory má i Sluneční soustava sněhovou čáru. Objekty obíhající uvnitř ní jsou většinou kamenné, zatímco ty, které jsou dále, jsou buď plynní obři, ledové měsíce, nebo „špinavé sněhové koule“. Na základě tohoto pozorování se vytvářejí modely Sluneční soustavy.
O nejvzdálenější oblasti naší soustavy, známé jako Oortův oblak, toho víme méně, protože žádná sonda se tam nikdy nepřiblížila ani k jednomu objektu, natož ke statisticky významnému vzorku. Občas k nám však Oortův oblak, nebo alespoň jeho části, přichází v podobě komet a meteorů. To, co jsme viděli, se shodovalo s očekáváním, že Oortův oblak bude až na vzácné výjimky tvořen převážně ledem, dokud ohnivá koule v Albertě nepřinesla dějový zvrat.
Meteor mohl mít velký vědecký efekt, uvážíme-li, že vážil pouhé 2 kilogramy a byl velký asi jako volejbalový míč. Triangulace kamer v Globální observatoři ohnivých koulí umožnila astronomům potvrdit, že jeho rychlost a dráha odpovídají tomu, že pochází z Oortova oblaku, jehož dráha trvá 350-3 500 let a největší vzdálenost od Slunce je nejméně 100 astronomických jednotek.
Doktor Hadrien Devillepoix z Curtin University řekl, že rychlost ohnivé koule v Albertě 62 kilometrů za sekundu byla tak velká, že nebylo možné, aby se na zem dostal nějaký materiál, aniž by byl mnohem větší. „Kdyby přicházela z hlavního pásu asteroidů, byla by těsně na hranici velikosti, kdy by mohly přežít její kusy,“ řekl. Nicméně na základě způsobu, jakým se v atmosféře roztříštil, jsou autoři přesvědčeni, že byl vytvořen z horniny, nikoli z ledu.
Blízká setkání s gravitací planet mohou změnit dráhy malých objektů, ale Devillepoix řekl: „K vytvoření iluze, že pochází z Oortova oblaku, byste potřebovali setkání tak blízké, že by prakticky muselo projít uvnitř planety.“
Původní modelování dráhy zvýšilo možnost, že meteor byl ve skutečnosti mezihvězdný, jako Oumuamua a Borisov; dodatečná data však zúžila chybové škály do té míry, že je to podle Devillepoixe velmi nepravděpodobné.
Místo toho Devillepoix a spoluautoři navrhují, že meteor patří do třídy objektů, které se zformovaly dostatečně blízko Slunce, aby byly kamenné, pravděpodobně docela blízko Jupiteru. Setkání s planetami a planetesimálami na počátku vývoje Sluneční soustavy je vytlačila spolu s ledovými objekty, které začínaly poněkud dále od Slunce, až obě tělesa obsadila Oortův oblak.
Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o jediného zástupce, je možné, že šlo o významnou odchylku, ale Devillepoix uvedl, že astronomové mají zkušenosti s extrapolací na základě jediného příkladu, přičemž uvedl případ čeljabinského meteoru. Autoři navrhují, že poměr ledových/kamenných objektů s hmotností větší než 10 gramů v Oortově oblaku se pohybuje mezi 130:1 a 5:1. To je velké rozpětí, ale také významný posun, protože předchozí odhady ležely mezi 100:1 a 2 000:1. Vysvětlení takového poměru, zejména na spodní hranici rozmezí, by vyžadovalo vážné přehodnocení způsobu, jakým se objekty z protoplanetárního disku formovaly.
Zdroj: miragenews.com, nature.com, redakce