Letoun B‑36 beze stopy zmizel v roce 1950. Jaderná bomba zůstává dodnes nezvěstná

Může bomba zmizet beze stopy? Ano. A přesně to se stalo v únoru 1950. Americký bombardér B-36 měl běžnou cvičnou misi. Jenže když se nad kanadským pobřežím ocitl v problémech, musela posádka odhodit jadernou pumu do moře. Byla to první taková událost svého druhu – první „Broken Arrow“ v dějinách Spojených států. A jak ukazuje historie, rozhodně nebyla poslední.

Všechno začalo v Eielsonu na Aljašce. B-36B Peacemaker vzlétl se sedmnáctičlennou posádkou. Směřoval na jih – cvičný útok, dlouhý let, rutina. Jenže zhruba šest hodin po startu přišly komplikace. Silné mrazy a těžká oblačnost způsobily námrazu. Motory se začaly přehřívat a pak vzplály.

Tři z šesti motorů musely být odstaveny. Zbylé tři – přetížené a beztak už bez výkonové rezervy – letoun jen stěží udržely ve vzduchu. Ten ale ještě nepadal. Zatím.

Na palubě byla bomba. Ne jaderná, ale výbušná

V letounu byla bomba Mk 4 – vylepšený model z éry po Hirošimě a Nagasaki. Štěpný materiál, tedy plutonium, chyběl. To bylo běžné. Vkládalo se až ve vzduchu, a jen na rozkaz z nejvyšších míst. Místo něj tam byla olověná maketa stejné hmotnosti. Ale i tak – výbušnina uvnitř fungovala naprosto reálně.

Posádka se rozhodla bombu odhodit. Nešlo jen o ochranu letounu. Pokud by havaroval se zbraní na palubě, mohla by explodovat. Ne jaderně, ale dost na to, aby zabíjela. Kolem půlnoci, 13. února, se bombové dveře otevřely. Letoun se nacházel asi 90 kilometrů severozápadně od Bella Belly, nad Tichým oceánem. Bomba padala, a v momentě dopadu došlo k výbuchu. Záblesk byl viditelný i z dálky.

Posádka věděla, že přistát nestihne

Kapitán Harold Barry (velitel mise) se snažil udržet stroj ve vzduchu co nejdéle. Manévroval nad oceánem, pak se pokusil navést letoun zpět nad pevninu. Nakonec ve výšce asi 1500 metrů dal signál k evakuaci. Všichni přešli do režimu přežití. Letoun mezitím přešel na autopilota a byl nasměrován k pádu do oceánu. Nebo alespoň tak to plánovali.

Z 17 členů posádky jich 12 přežilo. Zbylých pět už nikdo nikdy neviděl. Pravděpodobně dopadli do oceánu mezi ostrovy Gil a Princess Royal. Voda měla kolem nuly. Většina mužů neměla ani záchranné vesty. A zatímco záchranné týmy pátraly po posádce, letoun byl prohlášen za ztracený. Myslelo se, že skončil v moři. Jenže v roce 1953 se ukázalo, že se všichni mýlili.

Letoun ležel stovky kilometrů od místa dopadu

Náhodou, při zcela jiném pátrání, byly objeveny trosky bombardéru na svahu hory Mount Kologet v Britské Kolumbii. Letoun se zřítil daleko od místa katapultáže. A stále tam byl. Ticho hor, sníh, vrak. O rok později se k místu dostal americký demoliční tým. Zničil veškeré citlivé vybavení. Důvod? Obavy z úniku technologií. Studená válka právě začínala.

Jedna otázka ale zůstávala. Co se stalo s kapitánem Schreierem – specialistou na jaderné zbraně, který nikdy nebyl nalezen? Objevily se spekulace, že mohl zůstat v letadle, snad ve snaze zabránit pádu. Žádná bomba se ale ve vraku nenašla. Závěsný mechanismus byl prázdný. Důkaz, že bomba opravdu byla odhozena a explodovala nad oceánem.

A nebyla to poslední „ztracená“ bomba

Ten samý rok – jiný případ. Nad Quebecem došlo k podobné situaci. Bomba byla odhozena, vybuchla, a rozprášila kolem sebe desítky kilogramů uranu. Letoun přistál, ale škody byly i tak značné. A nebylo to naposled. Program Chrome Dome, spuštěný v 60. letech, držel bombardéry neustále ve vzduchu. Připraveny odpovědět, připraveny padnout. Rizika narůstala.

A moderní doba také není výjimkou. V roce 2007 personál naložil na B-52 šest střel s jadernými hlavicemi. Posádka o tom nevěděla. Letoun letěl 36 hodin s jaderným arzenálem napříč Spojenými státy. A nikdo si toho nevšiml. Šlo o jednu z nejvážnějších chyb za poslední dekády. A přesto zůstala veřejností téměř bez povšimnutí.

I když nezazní výbuch, následky se šíří dál

Ztracená bomba z roku 1950 je symbolem toho, jak křehká je kontrola nad jadernou silou. Nešlo o válku, nešlo o útok. Jen o chybu. A právě ty bývají nejnebezpečnější. Dnes už se možná B-36B na obloze neobjeví, ale otázka zůstává. Co všechno už leží pod hladinou, zapomenuto? A co teprve to, co tam teprve může spadnout?