Starověcí horníci přišli o život při kopání soli na místě, které bylo po staletí využíváno různými národy žijícími v oblasti severozápadního Íránu.
V hlubinách starobylého solného dolu Chehrābād v Íránu před tisíci lety našlo strašlivý konec několik horníků. V posledních několika desetiletích archeologové vykopali jejich mumifikované ostatky, z nichž některé ukazují, jakému teroru museli v okamžiku smrti čelit. Nedávný výzkum nyní nabídl nový pohled na záhady obklopující tyto takzvané „solné muže“ a historii dolu, který si vyžádal jejich životy.
Mumie „solných mužů“
Důl Chehrābād se nachází v ložisku soli Douzlākh v pohoří Māhneshān, které leží severozápadně od dnešního Teheránu. Většina solných mumií nalezených na tomto místě pochází z doby vlády dynastie Achaimenovců (550-330 př. n. l.), která byla největší říší svého druhu ve starověkém světě. Na svém vrcholu se Achaimenovská říše rozkládala od Anatolie a Egypta přes západní Asii až po severní a střední Asii.
První fragmenty mumie byly objeveny v roce 1993, čímž byla zahájena první fáze vykopávek v solné hoře. Tato první useknutá hlava „solného muže“ se dochovala s hustým bílým plnovousem a jedinou zlatou náušnicí a byly u ní nalezeny železné nože, kožená bota a kusy vlněných kalhot, které byly potřísněny močí a zbytky exkrementů.
Předpokládá se, že tento člověk zemřel kolem roku 300 n. l., v době vlády sasánovské dynastie. V roce 2004 byl pak objeven další „solný muž“, který byl od prvního muže vzdálen asi 15 metrů. Do roku 2010 bylo na tomto místě nalezeno dalších šest mumií.
Jedna z nejikoničtějších a vpravdě tragických mumií patří šestnáctiletému chlapci, jehož dochované ostatky ukazují se zdviženýma rukama, jako by se před něčím chránil. Následný výzkum ostatků ukázal, že všichni utrpěli zlomeniny a kompresní zranění, což naznačuje, že byli rozdrceni při nehodách v dole.
V těle páté vykopané mumie bylo navíc ve střevech nalezeno značné množství vajíček tasemnice, která pravděpodobně pocházela ze stravy obsahující syrové a tepelně neupravené maso. Tento výsledek se stal známým jako nejstarší příklad střevních parazitů v íránské historii.
„Solné mumie z dolu Douzlākh rozhodně patří k nejzajímavějším objevům v archeologii hornictví v poslední době,“ vysvětluje Thomas Stöllner, archeolog zabývající se hornictvím, a jeho kolegové ve svém nedávném přehledovém článku, který se zabývá historií tohoto dolu.
„Z těl je patrných několik důlních nehod, které odhalují četné podrobnosti o těchto nehodách a životní historii jednotlivých osob.“
„Mumie jsou zvláštní z několika důvodů. Na rozdíl od jiných slavných nálezů lidských mumií se nejedná o osamělého jedince, ale o několik srovnatelných lidí z různých pracovních týmů. Poskytují jedinečnou příležitost studovat vliv takovýchto podmínek konzervace na lidské měkké tkáně.“
Mumie vděčí za své uchování vysokému obsahu soli v dole, který v podstatě dehydratoval jejich těla a zabránil rozkladu.
Život v dole
Navzdory neuvěřitelným podrobnostem a důkazům, které nám poskytly mumie, toho o samotném dole mnoho nevíme. Víme, že důl byl hojně využíván v achaimenovském období. Někdy v letech 405 a 380 př. n. l. byl však důl na 200 let opuštěn poté, co při nehodě zahynuli tři horníci.
V dole se pracovalo také v sasánovském období, přibližně ve druhém nebo třetím století našeho letopočtu. Zdá se, že důl zůstal v provozu někdy do pátého až počátku sedmého století, kdy jsou důkazy o další katastrofě (která měla za následek smrt solného muže 2 a 6).
Existují důkazy, že důl byl používán v období Seldžuckého císařství (středověká turecká říše, která vládla regionu v letech 1081-1307 n. l.) a v období Ilchanidů (středověká mongolská dynastie, která vládla Íránu v letech 1256-1353 n. l.).
Existují také důkazy, že důl byl využíván i ve středním islámském období (známém také jako středověká islámská říše).
„V průběhu staletí se místa těžby a systém těžby mnohokrát změnily,“ píší autoři. „Jak se těžba přesouvala do produktivnějších lokalit, prostor vzniklý při dřívějších operacích mohl být využit k jiným účelům.“
Díky tomuto složitému procesu mohou vědci na základě studia stratigrafie a artefaktů nalezených na nalezištích rekonstruovat, jak a kdy byl důl využíván.
Jak dlouho se však důl používal před achaimenovským obdobím? Zde se situace stává ještě nejasnější.
Stöllner a jeho kolegové shromáždili informace z 18 archeologických vykopávek v okolí, které zahrnují období od pravěku až po islámské období. Domnívají se, že „solný dóm“ v Douzlachu hrál ústřední roli v hospodářském životě venkovského obyvatelstva.
Při vykopávkách byly nalezeny důkazy o osídlení, které sahá až do chalkolitu nebo doby měděné (5 000-4 000 let př. n. l.) a možná i do doby kamenné. To, že v těchto dobách žili v oblasti lidé, však neznamená, že z ní aktivně těžili sůl. V současné době existuje jen málo důkazů, které by to dokazovaly.
Pokud tyto pravěké komunity důl využívaly, jejich způsoby těžby se ztratily z historie nebo byly příliš neorganizované na to, aby po nich zůstaly stopy.
Zdroje článku:
- O události jsme se dozvěděli z webu:
IFLScience - Další zdroje:
Economic Times - Studie a výzkumy:
Journal of World Prehistory
Článek může obsahovat dodatečné informace od redakce.