Stíhačky z éry SSSR stále létají. Některé už přes 60 let

Když se řekne „ruské stíhačky“, vybaví se vám možná Su-35 s ostrými křivkami a lesklou šedou kamufláží. Nebo MiG-29 – starý známý, který sice už něco nalétal, ale pořád umí udělat vítr. Jenže víte, co vás možná překvapí? Po světě pořád létají i MiGy, které pamatují padesátá léta. A ne, nemluvíme o kusech na výstavách nebo v muzeích. Tyto stroje jsou pořád aktivní, pořád ve vzduchu – a někdy i v boji.

Ruské (původně sovětské) stíhačky se rozlétly doslova do všech světových stran. Od Latinské Ameriky po východní Afriku, od jihovýchodní Asie až po Balkán. Desítky let vývozů, vojenské spolupráce, technických výměn – a v některých případech i prostých darů – vytvořily síť, která pokrývá víc než 40 států. A každý z nich si s těmito stroji poradil po svém.

Někde mají celé eskadry moderních Su-30, jinde drží při životě MiGy-21, které zažily nástup barevných televizí. Proč? Někdy kvůli financím, jindy z nostalgie. A občas prostě proto, že i starý stroj, když se o něj dobře staráte, může odvést kus práce. Takže – kdo dnes sází na ruskou techniku? A proč si ji tolik zemí pořád drží, i když má na výběr jiné možnosti? Odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát.

MiG vs. Su: Dva rivalové, kteří dobyli svět

Z ruských továren vyjíždí stíhačky už přes půl století. Těm nejznámějším kralují dvě značky: MiG a Suchoj. MiGy – jako třeba MiG-21 nebo MiG-29 – jsou menší, rychlé a obratné. Naopak letouny od Suchoje – jako třeba Su-27, Su-30 nebo Su-35 – patří do kategorie těžkých vah. Jsou větší, mají větší nosnost a taky podstatně silnější výzbroj. Zkrátka jiná liga. A právě díky tomu mohli Sověti (a později Rusové) kombinovat různé typy podle potřeb svých partnerů.

Někdo chtěl lehké, obratné MiGy, jiný těžká Sučka s pořádným nákladem zbraní. Tato flexibilita otevřela ruským stíhačkám dveře do desítek zemí. Dnes je tak najdete všude – od Venezuely až po Vietnam. Mimochodem – Ukrajina, která tyto stroje původně zdědila, teď modernizuje starý Su-25 západními bombami. Nedávno ho vybavila francouzskými AASM Hammer, což ze starého „Graču“ udělalo zbraň, se kterou je potřeba počítat.

Stíhačka, která přežila generace

Věděli jste, že MiG-21 – stíhačka, která vzlétla poprvé v roce 1955 – je dodnes v provozu? Ano, není to překlep. Tento letoun, kterému táhne na 70, stále brázdí nebe v několika zemích. Angola jich má 23, Indie 36, Sýrie rovnou 50.

A není to jen nostalgie. Tyto stroje často slouží jako záloha nebo jsou modernizovány. Zkrátka platí pravidlo: co funguje, to se nevyhazuje. To samé platí pro Su-27. Tento stroj z 80. let létá v Bělorusku, Etiopii, Indonésii nebo Vietnamu. A někde už ho doplňují pokročilejší verze – třeba Su-30 nebo Su-33.

Moderní technika, starý původ

Když máte víc peněz, pořídíte si Su-30. Nebo Su-35. Případně pokukujete po Su-57. Ale právě tady začíná být situace složitá. Ruský vývoz stíhaček čelí omezením kvůli sankcím a válce na Ukrajině. Přesto si je některé státy stále objednávají.

Alžírsko má 52 Su-30 a dalších 10 čeká. Indie drží prim – vlastní 265 těchto strojů. Malajsie má 17, Myanmar čtyři. Su-35 si zatím objednal jen Írán (25 kusů), ale nikdo neví, zda už k nějaké dodávce vůbec došlo. A Su-57? Ten zatím zůstává výhradně v ruských rukou. Přesto se spekuluje, že Alžírsko si jich pár zamluvilo.

Kde všude tyto stroje létají?

Skoro všude, kam doletí. A že toho nalétaly hodně! Od žhavé africké savany až po džungle jihovýchodní Asie, od stepí Střední Asie po vojenské základny v Jižní Americe. Některé země mají jen pár starších kousků, jiné na nich staví celý svůj letecký arzenál. A nejde jen o moderní Su-čka – v provozu jsou pořád i MiGy, které pamatují doby, kdy se telefonovalo z budky. Chcete konkrétně? Tady máte výčet – a rovnou se připravte, že bude pěkně dlouhý.

V Evropě na ně sází třeba Ukrajina, Bělorusko nebo Srbsko. Najdete je ale i v Polsku, Arménii a Ázerbájdžánu. V Asii je to pořádná letecká přehlídka – od Číny přes Indii, Írán a Irák, až po Indonésii, Bangladéš nebo Myanmar.

Přidává se i KLDR, Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán… a taky Vietnam, Sýrie a Jemen. Zkrátka pestrý mix. Afrika? Tam jsou ruské stíhačky jako doma. Létají nad Alžírskem, Angolou, Egyptem, Etiopií, ale i nad Eritreou, Libyí, Mali, Nigrem, Ugandou, Mosambikem, Súdánem a Zimbabwe.

A v Latinské Americe? I tam se sovětské dědictví drží zuby nehty – třeba na Kubě, v Peru a ve Venezuele. Mnohé z těchto zemí kombinují několik typů – třeba MiG-29 s Su-30. Výsledkem je pestrý arzenál, který někdy komplikuje údržbu, ale zároveň dává armádám flexibilitu.

Ruské stíhačky na rozcestí

Otázka je nasnadě: čeká ruské stíhačky další mise, nebo už jen pomalý přesun do hangárů a muzeí? Odpověď zatím visí ve vzduchu. Hodně totiž záleží na tom, jak se vyvine válka na Ukrajině, jak tvrdé zůstanou mezinárodní sankce a jak si ruská ekonomika poradí s dlouhodobým tlakem.

Jedno je ale jisté – zájem o tyto letouny ve světě pořád je. Některé země je nakupují z nutnosti, jiné kvůli ceně, další proto, že je prostě dobře znají. Jenže výroba nových kusů už rozhodně není, čím bývala. Vývoz se zpomaluje, technologie stárne a konkurence – zejména z Číny – sílí.

Zůstanou tedy ruské stíhačky v první linii, nebo se postupně vytratí ze světového nebe? To se teprve ukáže. Ale už teď je jasné, že v mnoha zemích si je budou držet, dokud to půjde – a možná i o něco déle.