Tajemná obálka byla po 20 letech otevřena. Masaryk varoval před Němci a Hlinku označil za hlupáka

Na zámku v Lánech dnes panovalo napětí. Dvě desetiletí čekala v trezoru obálka, která podle vyjádření Antonína Suma měla obsahovat poslední slova Tomáše Garrigua Masaryka. Právě Sum, tajemník Jana Masaryka, ji do archivu přinesl v roce 2005 s přáním, aby byla otevřena až 19. září 2025.

Když archiváři v bílých rukavicích obálku rozpečetili, očekával se jeden list, pár vět, snad i rozloučení. Místo toho vytáhli pět stran rukou psaného textu. Dokument byl téměř celý v angličtině. Obsah navíc zjevně nepocházel z posledních dnů prezidentova života.

Žádná slova na rozloučenou

Historička Dagmar Hájková, expertka na rukopis Jana Masaryka, se okamžitě ujala prvního čtení. Rukopis rozpoznala bez pochyb: psal ho Jan Masaryk. A z charakteru textu bylo brzy jasné, že nejde o slova z roku 1937. Spíše než o poslední vzkaz šlo o osobní záznam z dřívějšího období – pravděpodobně z roku 1934. Tedy z doby, kdy byl Masaryk nemocný a domníval se, že se blíží konec. Nakonec ale žil ještě další tři roky.

Text samotný působí jako útržky rozhovorů nebo vnitřního monologu. Masaryk se vyjadřuje věcně i ironicky a mluví o své nemoci i o tom, co má přijít.

„Jsem nemocný, vážně nemocný. Je to konec, ale neobávám se. Budete pokračovat v práci. Víte jak, ale musíte být opatrní. Ale víte, jak se chovat. Nemusím vám říkat nic více. Jsem neschopný, skutečně zcela neschopný,“ píše se v dopise.

V dopise také najdeme slova, která svou ironií a podtextem všechny překvapila – nejen tím, co říkají, ale i tím, jak nečekaně přímo a odlehčeně působí ve chvíli, kdy by každý čekal spíš vážné a patetické rozloučení.

„Jestliže lidé jsou nevzdělaní a hloupí, nemůžete pro ně toho moc udělat. Lidé se bojí smrti, ale to není nic, čeho byste se měli bát. Jen si kupte nové šaty. To je všechno. A hlavně funus,“ stojí v dokumentu.

V textu zaznívá i Masarykův pohled na tehdejší politiku. Němcům sice přiznává určitou poctivost, ale hned nato vyjadřuje obavu, že „ukradnou“ ještě mnohem víc. „Dejte jim, co si zaslouží, ale ne více,“ parafrázovala Hájková Masarykova slova.

Nejde o výkřik do tmy – spíš o osobní komentář situace, jak ji tehdy vnímal. A protože záznam pravděpodobně pochází z roku 1934, tedy několik let před vypuknutím války, působí tento tón o to silněji. Masaryk je v těchto pasážích kritický, ale není černobílý. Ukazuje se jako člověk, který sice varuje, ale zároveň nesklouzává k jednoduchým soudům.

A to není všechno. V dokumentu se objevila ještě jedna politická poznámka. Andreje Hlinku, předsedu slovenské ľudové strany, Masaryk v textu bez obalu označuje za hlupáka.

Zklamání se nekoná, jen jsme čekali něco jiného

Očekávání byla nastavena vysoko. Slova, která přečkala dvě totality, legendu o zapečetěné pravdě, moment, který měl spojit historii s přítomností. Místo toho jsme dostali záznam, který působí syrově. Ne jako ikonická slova, která se budou citovat v učebnicích, ale jako upřímný vnitřní proud myšlenek.

Z pohledu historiků jde o materiál, který má velkou hodnotu. Potvrzuje, že autorem zápisu byl skutečně Jan Masaryk, a dává možnost nahlédnout do chvíle, kdy byl jeho otec fyzicky oslabený, ale myšlenkově stále přítomný. Není to ideálně sestavený text ani ucelený dopis — spíš proud poznámek, které ukazují prezidenta Masaryka v intimnějším světle.

Prezident Petr Pavel při otevření připomněl, že Masaryk nebyl jen ikona, ale především člověk — se svými pochybnostmi i slabostmi. Právě tahle lidskost a drobné nerovnosti v obraze, který jsme si o něm vytvořili, dělají z tohoto dokumentu něco, co zůstává v paměti. Ne proto, že by potvrdil to, co už víme, ale protože připomíná, že skutečné postavy jsou složitější než jejich sochy.

Obálka se tedy otevřela. A místo toho, aby ukončila jeden příběh, otevřela nový. Nepřinesla odpovědi, ale otázky, které stojí za to si znovu položit. Jaký byl Masaryk, když nikdo neposlouchal? Co zůstane z hlasu, když odezní funkce, tituly i rituály? Možná neznáme Masarykova poslední slova. Ale to, co zaznělo, rozhodně nebylo bez významu.