Titanové ponorky zněly skvěle. Sovětský experiment však selhal už na začátku

Titan je něco jako superhrdina mezi kovy. Lehký, pevný, odolný vůči mořské vodě, a navíc „neviditelný“ pro magnetické senzory. Zní to jako ideální materiál pro stavbu ponorek, že? Mohly by se potápět hlouběji, být méně nápadné a vydržet toho víc. Jenže háček tu přece jen je.

Začíná to cenou – titan není levný. A zpracování? Ještě horší. Když chcete svařit něco tak obřího jako trup ponorky, potřebujete speciální prostředí naplněné argonem. Jinak titan zoxiduje a celý kus je k ničemu. Přidejte k tomu extrémně náročnou výrobu, nedostatek odborníků a fakt, že titan časem může zkřehnout a prasknout… a rázem máte recept na velmi drahý a velmi riskantní projekt.

Oproti tomu ocel? Osvědčená, dostupná, levnější. Americké námořnictvo už desítky let používá typ HY-80. A proč taky ne – funguje to. Výrobní linky existují, lidé vědí, co dělají, a výsledky jsou spolehlivé. Stavět titanové ponorky by znamenalo přestavět celou loděnici a školit nový tým expertů. Teoreticky by to mohlo přinést posun. Ale v praxi? Spíš sázka na nejistotu.

Sovětský titanový sen, který ztroskotal

Jestli někdo titan opravdu vyzkoušel, tak to byl Sovětský svaz. A ne jen tak symbolicky. V 70. letech postavil třídu Alfa – revoluční ponorky, které se mohly ponořit až do hloubky 1 200 metrů a uháněly vodou rychlostí, o které si americké stroje mohly nechat jen zdát.

Znělo to skvěle. Jenže praxe byla trochu méně romantická. Výroba Alfa ponorek byla tak složitá, že si vyžádala úplně nové haly, speciální komory naplněné argonem a výrobní režim, kde i malá chyba mohla znamenat velký problém.

Ponorky navíc nebyly tak tiché, jak se čekalo, a opravy byly doslova noční můrou. Jeden z prototypů údajně stál 1 % sovětského HDP. To už je pořádné sousto. A výsledek? Ponorky byly postupně vyřazeny.

Dnes Rusko staví klasické ocelové stroje. Titan používá jen tam, kde se to opravdu vyplatí. Například na hlubinné ponorce AS-31 Lošarik, která má unikátní konstrukci z několika sférických titanových modulů. Ale i tato loď měla smůlu – v roce 2019 ji postihl ničivý požár a od té doby se jen pomalu opravuje.

Torpédo místo titanu

Když Američané zjistili, že Sověti zkouší něco nového, nepanikařili. Nepustili se do vývoje vlastních titanových zázraků. Udělali něco jiného – postavili nové torpédo Mark 48. Rychlé, chytré a dost silné na to, aby poslalo ke dnu jakoukoli ponorku, ať už z titanu nebo z čehokoli jiného. A tato strategie se vyplatila.

Místo extrémně drahé a složité změny staví Američané dál na tom, co mají ověřené. A zároveň to vylepšují. Nové generace ponorek jsou tišší, chytřejší a vybavené špičkovou elektronikou. Titan se mezitím přesunul do menších rolí – například do ventilů, potrubí nebo výfukových systémů. Tam, kde může zazářit bez nutnosti měnit celý výrobní proces.

Samozřejmě, svět se mění. 3D tisk a nové technologie mohou časem otevřít dveře i pro větší využití titanu. Ale zatím to zkrátka nedává smysl. Americké námořnictvo si to spočítalo a výsledek je jasný: Ocel pořád vítězí. A v moři to není o tom mít to nejexotičtější, ale aby to opravdu fungovalo.

High-tech není vždy nejlepší volba

Titan možná na první pohled vypadá jako zázračný kov budoucnosti. Opravdu – když si vezmeme jeho vlastnosti na papíře, není divu, že budí pozornost. Lehký, extrémně pevný, nerezaví, nevede magnetismus. Vypadá to skoro jako superhrdina mezi kovy. Není náhodou, že se z něj dělají i komponenty do vesmírných sond nebo nejmodernějších letadel. Ale víte, jak se říká – realita je někdy složitější než katalogový list.

Titan má totiž jednu zásadní slabinu: je extrémně drahý a těžko se s ním pracuje. To, co zní v teorii fantasticky, se v praxi rychle promění v logistickou a finanční noční můru. Zvlášť když se nebavíme o malé součástce, ale o stavbě celého trupu ponorky.

A právě tady se ukazuje rozdíl mezi technologickým snem a skutečnou vojenskou strategií. Ano, titan najde své místo – třeba v menších dílech, kde opravdu září. Ventily, výfuky, potrubní systémy… tam všude může nabídnout výhodu bez nutnosti dramaticky měnit výrobu.

V takových rolích může být nenápadným hrdinou. Ale že by se kvůli němu měnila celá ponorková flotila? To zatím rozhodně ne. Dokud bude zpracování titanu tak složité, svařování tak náročné a cena tak astronomická, bude se na něj dívat spíš jako na výstřelek než jako na standard.

A do té doby? Ocel zůstává králem hlubin. Je spolehlivá, léty prověřená a ekonomicky smysluplná. Možná není tak vzrušující jako futuristický titan, ale funguje. A to je v hlubinách oceánu možná ta nejdůležitější vlastnost vůbec.