Třetí jaderná mocnost na světě: Ukrajinské jaderné zbraně
Dne 2. června 1996 odjel z Ukrajiny do Ruska poslední vlak s jadernými hlavicemi, jak uvádí server The New York Times. Ukrajina, donedávna třetí jaderná mocnost na světě, se vzdala svého smrtícího arzenálu výměnou za mezinárodní pomoc a bezpečnostní záruky.
Rozpadem Sovětského svazu se na mapě světa objevily nové státy s jadernými zbraněmi. Kromě Kazachstánu a Běloruska byla do této skupiny zařazena také Ukrajina. Náhlý vstup Ukrajiny do jaderného klubu se setkal se znepokojením v zahraničí, od těch nejbližších, jako je Rusko, až po ty velmi vzdálené, jako jsou Spojené státy. Každá z těchto zemí měla jiné motivy, ale společný cíl – přimět nově vzniklý stát k atomovému odzbrojení. A bylo co odzbrojovat!
Kyjevský jaderný arzenál
Ukrajinská armáda čítala 700-900 tisíc vojáků a disponovala přibližně 1 500 jadernými hlavicemi a různými nosiči. Základem ukrajinské moci byly dvě divize strategických raketových sil vybavené raketami UR-100NUTTH a RT-23UTTH.
UR-100NUTTH jsou výkonné mezikontinentální balistické rakety. Jsou dlouhé více než 24 m a váží přes 105 tun, z čehož více než 4,5 tuny připadá na hlavici typu MIRV, která pojme šest menších hlavic. V praxi to znamená, že jedna střela může zaútočit až na šest cílů na vzdálenost až 10 000 km. Zamířit na 900 metrů není problém – při síle hlavice odhadované na 750 kt by byl výbuch více než 45krát silnější než ten, který zničil Hirošimu.
RT-23UTTH byly nejnovější rakety vyvinuté v SSSR v polovině 80. let a 46 z nich se dostalo na Ukrajinu, kde byly rozmístěny ve stacionárním komplexu 19P960, který byl součástí 46. Nižněprovského raketového oddílu v Pervomajsku.
Při podobné hmotnosti a rozměrech jako UR-100NUTTH nabízely novější rakety větší možnosti – mohly nést až 10 hlavic, každou o síle 430 kt (výbuch v Hirošimě měl sílu 16 kt) a přesnost 500 m.
Ukrajina také získala strategické letectvo – letouny Tu-95 a tehdy velmi moderní nadzvukové Tu-160, schopné nést řízené střely Raduga Ch-55 s doletem 2 500 km. Tyto rakety by mohly být vybaveny hlavicemi o síle 200 kt. Jaderný arzenál doplňovaly bomby s taktickou náloží menšího výkonu a také jaderné dělostřelecké granáty, které bylo možné použít v běžném dělostřelectvu.
Jaderné zbraně pod kontrolou Ukrajiny
Vše začalo 24. srpna 1991, kdy Nejvyšší rada Ukrajinské sovětské socialistické republiky přijala Deklaraci nezávislosti Ukrajiny. Tehdy rozhodla, že vojenské jednotky na jejím území přejdou pod ukrajinskou kontrolu a na jejich základě bude vytvořena ukrajinská armáda. Byl tu však jeden podstatný problém – vojáci, včetně těch, kteří byli zodpovědní za jaderné zbraně, přísahali sloužit Sovětskému svazu, nikoli Ukrajině.
Moskva se snažila této situace využít. Společenství nezávislých států, které vzniklo na troskách SSSR, sdružovalo většinu bývalých sovětských republik, ale dominovalo mu Rusko. To dbalo na to, aby se svrchovanost Ukrajiny nevztahovala na jednotky umístěné na jejím území, které byly považovány za strategické. Ty měly být podřízeny Ústřednímu velení ozbrojených sil Společenství nezávislých států, v praxi Rusku.
Situace se částečně vyřešila tím, že některé jednotky přísahaly věrnost Ukrajině (někteří vojáci, kteří tak nechtěli učinit, odešli do Ruska). Nově vzniklý stát se ocitl v neobvyklé situaci – Ukrajina se náhle stala vojenskou velmocí. Z hlediska konvenčních sil byla druhá v Evropě – hned po Rusku. Z hlediska jaderného arzenálu byla třetí na světě.
Odzbrojení výměnou za záruky
Získání tak silného arzenálu však znamenalo řadu problémů. Pouhá fyzická kontrola nad jadernými zbraněmi neznamenala možnost je libovolně použít. Ukrajina neměla operační kontrolu nad svými strategickými zbraněmi – použití mezikontinentálních raket nebo řízených střel záviselo na ruském průzkumném a řídicím systému.
A co hůř, udržování vojenské síly bylo pro mladý stát velkým břemenem. Přestože se ozývaly hlasy, že je třeba část arzenálu zredukovat a ponechat si nejnovější prvky, které by mohly zůstat v provozu i v příštích desetiletích, Ukrajina začala podléhat tlakům na jaderné odzbrojení.
Jejich důsledkem byl podpis Lisabonského protokolu, mezinárodní dohody, podle níž se Rusko stalo jediným dědicem sovětského jaderného arzenálu, zatímco ostatní státy (Bělorusko, Kazachstán a Ukrajina) se rozhodly vzdát se svého jaderného arzenálu a připojit se ke smlouvě o odzbrojení START I a ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní.
Pro Ukrajinu to znamenalo konkrétní výhody – Spojené státy uhradily náklady na odzbrojení, otevřely Ukrajině cestu k mezinárodní pomoci a zahraničním investicím a poskytly preferenční podmínky pro dodávky strategických surovin, především energie, z Ruska.
Odstoupení od atomu otevřelo Rusku, USA a Spojenému království cestu k podpisu Budapešťského memoranda. Jedná se o mezinárodní dohodu podepsanou v roce 1994 (ale bez platnosti smlouvy), jejíž smluvní strany se zavázaly respektovat svrchovanost a územní celistvost Ukrajiny a zdržet se jakýchkoli hrozeb silou vůči její nezávislosti a územní celistvosti.
Návrat k atomu?
Ruská invaze na Krym v roce 2014 a ruská podpora separatistů na východě Ukrajiny vedly ukrajinské elity k výzvám k obnově bývalého arzenálu. Ty se v letech 2021 a 2022 vyostřily v důsledku rostoucího napětí ve vztazích s Ruskem.
Vyjádřil se tak mimo jiné ukrajinský velvyslanec v Německu. „Buď budeme součástí Aliance, jako je NATO, a přispějeme k posílení Evropy, nebo máme jedinou možnost – vyzbrojit se. Jak jinak můžeme zajistit naši obranu?“ řekl Melnyk.
Tyto hlasy použil Vladimir Putin v projevu, který pronesl u příležitosti uznání nezávislosti separatistických republik v Donbasu na Ukrajině. Ruský prezident obvinil Ukrajinu, že využívá dědictví po SSSR k tomu, aby se vyzbrojila jadernými zbraněmi, což by změnilo rovnováhu sil v Evropě a podle Putina by představovalo hrozbu pro Rusko.
Zdroj: eurasiantimes.com, nytimes.com, redakce