Zpověď abstinujícího alkoholika: „Budu vyléčenej, až se za mnou zavře víko rakve.“

„Budu vyléčenej, až se za mnou zavře víko rakve.“ Těmito slovy začíná výpověď muže, jehož příběh zachytil YouTuber STN ve svém novém videu.

Nejde o senzaci. Ani o pokus získat lacinou pozornost. Jde o upřímnou a nekompromisní zpověď člověka, který se nevyhýbá pravdě – ani té o sobě. Muže, který si prošel peklem závislosti, ztratil téměř vše, co tvoří běžný život, a přesto dokázal najít cestu ven.

Ne jako hrdina, ale jako člověk, který pochopil, že uzdravení není jednorázový zázrak, ale nikdy nekončící proces. Rozhodl se mluvit nahlas, bez přikrášlování, bez pokusů působit líp, než jak se skutečně cítil. Jeho příběh je syrový, ale právě proto tak silný.

Láska na první doušek

Sedmnáct let. Věk, kdy si většina lidí teprve hledá cestu. On ji našel – v alkoholu. Panák rumu zapitý pivem. A pocit, že právě objevil něco výjimečného. „To je ono,“ zaznělo mu v hlavě. A bylo. Alkohol se nepozorovaně změnil z doplňku večírků na hlavní osu života. Lahve mizely rychleji než dny. A přestávalo záležet na čemkoli jiném.

Měl práci, studoval, měl vztah. Ale všechno se začalo stáčet jedním směrem – jak si zařídit další drink. A ideálně tak, aby si toho nikdo nevšiml.

Alkohol jako lék, který nefunguje

Závislost si bere čas. Neřve. Nepřichází s výstrahou. Plíží se. Bere jedno po druhém – vztahy, zdraví, vnitřní klid. Objevily se deprese, vyhoření, pocity prázdnoty. A alkohol už nebyl potěšením, ale nutností. Ráno panák, přes den placka, večer flaška. Režim, který dával iluzi přežití.

Pokusy o omezení? Ano, byly. Nejednou si slíbil, že to zvládne. Zkusil pít jen o víkendech. Pak jen po práci. Později si dával limity – maximálně tři panáky. Někdy dokázal vydržet týden. A měl pocit, že to má pod kontrolou. Jenže ten pocit byl iluze.

Vždy přišel okamžik, kdy to nezvládl. A pád byl pokaždé tvrdší. Vždy o něco hlubší, o něco temnější. A hlavně – pokaždé s vědomím, že tohle už není jenom selhání. Je to vzorec. Smyčka, která se pomalu, ale jistě utahovala.

Moment, kdy měl přijít konec

Na samotném dně je ticho. Ledové, beznadějné. „Pil jsem vodu po holení,“ říká tiše. Byl sám, obklopený prázdnými lahvemi. Tělo zničené, mysl vyhořelá. A pak přišlo rozhodnutí – už dost. „Vyjel jsem na Hády s tím, že se tam zabiju.“

Zachránila ho zima. A lidé, kteří se nezastavili jen pohledem a zavolali pomoc. Byl převezen na záchytku a tam to celé začalo znovu. Jinak.

Černovice: místo, kde začíná ticho promlouvat

Souhlasil s léčbou v brněnských Černovicích. Nejprve byl na oddělení pro nemotivované, pak přišel přestup na „devatenáctku“. Klid, režim a pravidla. Každodenní rytmus – budíček, skupiny, povinnosti. Tělo se zotavovalo. Ale to hlavní – mysl – začínala chápat, co je skutečný boj.

Během léčby mu psali přátelé, ale i úplně cizí lidé. A on si začal uvědomovat, že abstinence není jen o tom „nepít“. Je o změně v hlavě, v životě a ve vztazích.

499 dní střízlivý. A každé ráno nový boj

Touha po alkoholu nezmizela. Stále se vrací – někdy potichu, jindy nečekaně prudce. Ale dnes už ví, jak s ní pracovat. Místo potlačování o ní otevřeně mluví. Neutíká před ní, ale čelí jí vědomě. Dochází na doléčování, sdílí své zkušenosti s ostatními, přednáší na školách. Pomáhá těm, kteří jsou teprve na začátku své cesty, a zároveň tím posiluje i sám sebe.

Jeho příběh nemá pohádkový závěr. A možná nikdy mít nebude. Protože abstinence není jednorázové vítězství, ale každodenní rozhodnutí. Není to medaile, kterou si pověsíte na krk, ale náročná práce – tichá, vyčerpávající a nikdy úplně hotová. A přesto právě v té každodennosti může být ukrytá opravdová naděje.