Když selže technologie: Výbuch v továrně připomněl, že výroba střel není bez rizika

Na první pohled to vypadá jednoduše – kus železa, pár štítků a trocha výbušniny. Jenže výroba klasické střely je v realitě složitá technologická výzva, kde stačí jediná chyba a všechno se mění ve zlomky vteřiny.

Přesně na tohle minulý týden upozornila nehoda v české továrně STV GROUP. Představte si, že musíte roztavit výbušninu tak, aby se neroztekla moc. Ale ani málo. TNT se taví při 80 °C. Jenže problém je, že stačí překročit tuhle teplotu třeba jen o 30 stupňů – a směs může začít hořet. A hořící TNT v továrně na munici? To nechcete.

Proto mají továrny speciální tavicí stroje s hlídáním teploty, senzory, automatickým mícháním. Jakmile se cokoli pokazí – třeba čidlo přestane fungovat – máte zaděláno na problém. V Poličce právě takový stroj explodoval.

Jak se „rodí“ dělostřelecká munice?

Nejdřív se odlije tělo – nejčastěji z oceli nebo litiny. Pak se ohřeje výbušnina, nalije dovnitř a nechá vychladnout. Následuje lak, značení, závitová zátka. Nakonec přijde zapalovač. A to není jen nějaký šroubek – moderní verze dokážou řídit, kdy a kde střela exploduje. Díky tomu je střela mnohem přesnější.

Klasická střela M107 má dolet až 30 km. Ale když mu do dna přidáte malý generátor plynu, dostanete typ ER-HB. Ten doletí až 40 km, hlavně s delšími děly. A přitom pořád stojí zlomek ceny naváděné munice.

Když technologie narazí

Český závod STV GROUP má výrobu zvládnutou, ale vyrábět stovky tisíc střel ročně znamená tlačit technologie až na hranu. Právě tam je prostor pro chybu. A právě proto musí být každý krok pod přísným dohledem.

Nehoda v Poličce nám připomněla, že i za každodenním výrobním provozem se skrývá komplexní systém, kde sebemenší selhání může znamenat neštěstí. Výroba munice není jen o kovu a výbušnině – je to především o absolutní přesnosti a kontrole.