Od 17. ledna do 5. února 1947 se v Yukonu v severozápadní Kanadě vyskytly mrazy, které 3. února dosáhly nejnižší teploty -64 °C, jak uvádí server IFLScience.
Meteorologický pozorovatel Gordon Toole naměřil nejnižší teplotu na malém letišti Snag. Teploměr, který použil, neklesl pod -62,2 °C, což vedlo k tomu, že ji musel zaznamenat vyznačením další čárky. Byla příliš velká zima na to, aby fungovala pera, takže ji musel na teploměr vyškrábat.
Při těchto teplotách se dech lidí ve vzduchu měnil v bílý prášek, který při tom vydával cinkavý zvuk. Jakkoli to zní rozkošně, pobyt venku déle než několik minut by způsobil omrznutí odhalené kůže a podchlazení bylo velkým rizikem.
Jedním z nejpodivnějších efektů, kterého si všimli obyvatelé Snagu v Yukonu, kde byly teploty nejnižší, bylo, že se zvuk začal šířit jinak. Toole, když měřil teplotu na letišti, neviděl dál než na několik metrů, aniž by mu ve výhledu nepřekážel oblak mrazivé mlhy. Přesto slyšel štěkot psů v hlavní vesnici vzdálené přes 6 kilometrů a led, který praskal v řece White River asi 1,6 kilometru, zněl „jako praskání a hlasité dunění, jako střelba z děla“.
Co způsobilo tyto podivné zvukové efekty? Zvuk se při různých teplotách nešíří stejně. Kromě toho, že se zvuk v chladu pohybuje pomaleji, se také šíří dál, pokud se nacházíte blízko země. Když je vzduch u země studený a vzduch nad ním teplý, zvuk se láme v teplém vzduchu směrem k povrchu. Zvuk se pak odráží mezi zemí a teplým vzduchem a putuje po zemi mnohem dále než při vyšších teplotách.
K dezorientujícímu efektu, kdy lidé slyšeli rozhovory ze vzdálenosti několika kilometrů, se přidala i ledová mlha, která je obklopovala a zhoršovala jejich vidění, a lidé ve městě mohli vidět mraky zmrzlého dechu, které se ve vzduchu držely i několik minut.
Zdroj: iflscience.com, redakce