Ruský Mi-28 v pasti algoritmů: Když pokročilá technika nestačí k rozeznání cíle

Mi-28 není žádný elegantní průzkumník. Je to pancéřovaný predátor. Stroj stvořený na to, aby hledal, zaměřil a zničil. Ve dne i v noci.

Posádka sedí v tandemu. Pilot vzadu, operátor zbraní vpředu. Oba chránění titanovým pancířem a skly, která odolají kulkám do 20 mm. Kabina přežije i zásah, který by jiný stroj zničil.

Pod přídí? Otočné dělo 2A42. Ráže 30 mm. Stejné jako v BMP-2. Dokáže zničit pěchotu, vozidlo, zátaras. Cokoli do dvou kilometrů. A to není všechno. Čtyři podvěsy nesou rakety S-8, S-13, řízené střely Ataka nebo i rakety vzduch-vzduch. Mi-28 není jen útočný. Umí se i bránit.

Noční boj? Standard

Mi-28 má vlastní „oči“. Termokamery, IR senzory, přilbový zaměřovač. Operátor jen otočí hlavou – systém ví, kam mířit. Boj v mlze, za tmy, v kouři? Žádný problém. Ale i tady je slabina. Rozlišit přítel-nepřítel není snadné. IFF systémy nejsou neomylné. Když selžou, rozhoduje člověk. A ten má často jen sekundy.

Nedávný incident, kdy byl ruský vrtulník omylem označen za cizí dron, ukazuje, jak snadno může technologie zklamat. Nešlo o selhání hardwaru. Šlo o špatnou koordinaci. O chybu mezi lidmi a stroji.

Inteligence do kokpitu

Proto přichází na řadu chytré systémy. Algoritmy, které srovnávají signály, analyzují tvary a sledují chování. Stroje, které radí, ale nekonají za pilota.

Mi-28 se tak mění. Už to není jen samostatný útočník. Je součástí sítě. Komunikuje s radary, drony, velitelskými centry. Data sdílí v reálném čase. Když vše funguje, je smrtící. Když ne – může mířit špatně.