Ruský S-400 nedokáže odrazit balistické rakety ani s nejnovějšími střelami 40N6

Ruská média natolik vychvalovala nově vyvinutou raketu protivzdušné obrany, že odhalila její největší nedostatek, kvůli kterému je 30 let pozadu za moderními technologiemi.

Zatímco se Ruská federace chlubila svými zbraněmi, nechtěně přiznala, že systém protivzdušné obrany S-400 nemá schopnost zasahovat balistické rakety. Ačkoli to nebylo výslovně uvedeno, toto odhalení se objevilo v článku ruských státem kontrolovaných novin Izvestija, když se redakce snažila zdůraznit nadřazenost S-400 nad západními protiletadlovými raketovými systémy.

Ústředním bodem diskuse byla raketa 40N6, která byla objednána v počtu 1 000 kusů vyrobených během následujících tří let. Důraz na tuto konkrétní střelu je významný, protože již dříve Rusko přiznalo, že střela 9M96 systému S-400 nevyužívá zachycení kinetické energie, ale spoléhá na detonaci v blízkosti cíle.

Podle ruských novin raketa 40N6 při zachycení balistického cíle, cituji: „zasahuje kovovými úlomky a ničí hlavici nepřátelské zbraně“. Dříve zveřejněné specifikace však naznačují, že toho lze dosáhnout na velmi krátkou vzdálenost, pouze 15 km.

Raketa 40N6 v podstatě nepoužívá technologii kinetického zachycení cíle, která je obecně známá jako „hit-to-kill“. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že fragmentační poškození nezaručuje účinnou neutralizaci balistické střely, protože v době, kdy se setká se střelou zachycující cíl, již prakticky padá na cíl. Fragmenty mohou poškodit střelu nebo její systémy řízení letu, ale nemohou zastavit pád velkého kusu výbušniny.

Situace s S-400 v podstatě kopíruje zkušenosti s Patriotem PAC-2 z konce 80. let, o němž se předpokládalo, že je přizpůsoben k zachycování balistických raket. Pro zvýšení protiraketových schopností Američané zvýšili hmotnost předem vyrobených fragmentů ze 2 na 45 gramů.

Během války v Perském zálivu v roce 1991 bylo údajně zachyceno 41 ze 42 iráckých raket Scud (R-17 systému Elbrus SRBM a jeho derivátů), tj. 97 %, později byly odhady sníženy na průměrných 55 %. V roce 1992 provedl kongresový výbor vyšetřování, aby zjistil, kam se poděly peníze, vyčleněné na modernizaci systému Patriot na verzi PAC-2. A dospěl k závěru, že skutečná úspěšnost této verze systému Patriot byla pouze 9 %.

To vedlo k novému modernizačnímu programu Patriot zahrnujícímu zachycení kinetické energie, čímž vznikl Patriot PAC-3, nejprve s protiraketovým stíhačem CRI, později nahrazeným stíhačem MSE. Při tvorbě Patriotu PAC-3 využili konstruktéři zkušenosti a koncepty vyvinuté během slavného programu Strategické obranné iniciativy.

Absence technologie „hit-to-kill“ v S-400 kontrastuje se špičkovými systémy protiraketové obrany, jako je evropský SAMP/T a izraelský David’s Sling, a poukazuje na významný rozdíl ve schopnostech těchto systémů a konvenčních protiletadlových systémů.

Stejná technologie „hit-to-kill“ je použita jak v evropském SAMP/T, tak v izraelském Davidově praku a dalších špičkových systémech protiraketové obrany, což je hlavní rys a rozdíl oproti běžným protiletadlovým systémům. Absence kinetického interceptoru pro S-400 je důvodem, proč je Rusko stále o generaci pozadu, pokud jde o moderní schopnosti protivzdušné obrany.

Zdroje článku:

• O události jsme se dozvěděli z webu:
  Defense Express
• Další zdroje:
  Wikipedia

Článek může obsahovat dodatečné informace od redakce.